Už pár dní po návratu jsem začala i zlehka pracovat, jelikož pracuji z domova, tak to šlo. Snad jediný pro mě nečekaný problém byl s kojením, nešlo mi to. Zkoušela jsem kde co, včetně laktační poradkyně, ale zkrátka se nepodařilo.
No a v ten samý den, co jsem se rozhodla přestat se o to snažit, jsme s mámou seděly na zahradě, a jak to tak někdy děláme, vzpomínaly jsme na babičku a mně, nevím proč, utkvěla mámina věta, jak babička opakovala před svou smrtí, že je to její konec.
V noci se mi zdál bizarní sen, že jsem se vtělila do bratra mého přítele a cítila jsem, že mám jakousi nemoc a můžu umřít každou minutou.
Další den jsem se probudila se špatnou náladou. Najednou se mi vůbec nechtělo mluvit, jak den šel, nelepšilo se to. Večer přijel můj přítel zpátky z výletu a mě ani nezajímalo, jak se měl. To byla neděle.
Měla jsem představu, že dcera umře
V pondělí už mě přepadaly divné myšlenky, že moje dcera umře. Ne že by se jí mělo něco stát, ale že prostě umře a začínala jsem mít hrozné výčitky svědomí, že jsem ji zplodila.
Bylo mi jí hrozně líto a chtělo se mi brečet při pohledu na ni. Někdy v úterý už to na mně bylo znát, ale i když se mě přítel vyptával, nebyla jsem schopna formulovat tu změť myšlenek. Ve středu jsem se pokusila rozptýlit a šla jsem se sestrou do města, neustále jsem cítila obrovské napětí a ten strach. Ve čtvrtek jsem už nemohla a večer jsem příteli na naléhání řekla, že je mi líto, že Maruška umře, a že nevím, jestli to zvládnu a začala jsem hrozně brečet.
Článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Přítel se mě v pátek pokusil rozptýlit a vzal mě ven do pizzerie, hned jak jsem překročila práh domu, tak se můj stav rapidně zhoršil a večer jsem zase ležela na posteli a třásla se.
Neustále jsem zažívala úzkost
Partner říkal, že počkáme 14 dní, a jestli se to nezlepší, vyhledám psychiatrickou pomoc. Já už ale nemohla čekat, začaly mě přepadat myšlenky, že mě najdou oběšenou ve sklepě, přemýšlela jsem, co mám vyřídit před smrtí, bylo mi hrozně líto, jakou všem způsobím bolest, ale najednou jsem cítila, že nedokážu žít.
Už bylo evidentní, že nejsem v pořádku, nedokázala jsem už ani dceru vzít a nakrmit, neměla jsem chuť k jídlu, nepamatovala jsem si nic pěkného z celého mého života. Byla to obrovská úzkost od rána až do večera bez jediného okamžiku úlevy.
V pondělí přítel volal nějakým psychiatrům, ale nikdo neměl volné místo, tak ho napadlo zavolat do nemocnice, tam řekli, že mám přijít další den ráno na ambulanci. Tam mě vyšetřila taková sympatická mladá paní doktorka, stále se mě vyptávala s úsměvem, ale ve chvíli, kdy jsem jí řekla, že se o dceru bude muset starat přítel, jí ztuhl úsměv na rtech a řekla, že mě tam musí zavřít, a ať kontaktuji rodinu.
Na psychiatrii mě chtěli umístit samotnou na pokoj, kde bylo i klecové lůžko, ale potom uznali, že by to pro mne mohlo být trochu zneklidňující a dali mě na pokoj s dalšími čtyřmi ženami.
První čtyři dny se nic moc nelepšilo, nasadili mi antidepresiva a oxazepam, přesně po 14 dnech jsem se už však začala cítit jako normální člověk.
Stále jsem na antidepresivech
Doteď beru antidepresiva a sem tam se v myšlenkách vracím k tomu, co se mi to stalo, ale už jsem schopná nadhledu a jsem hrozně šťastná, že mám svoji holčičku. Na závěr apeluji na všechny blízké, ať nepodceňují změny chování u žen po porodu, ať už je to plačtivost či nezájem o dítě, může to být signál velkých duševních problémů, které můžou vést až k sebevraždě.
Jeden příklad za všechny - známá mojí kamarádky byla pohřešovaná začátkem roku dva dny, pak přišla smutná zpráva, že skočila v nemocnici z okna. Nechala za sebou dvě malé děti. Snad můj příběh někomu pomůže, aby pochopil, že narození dítěte je hrozně krásný okamžik, ale porod jako takový vyvolává bouři hormonů, která může ženu úplně duševně zdevastovat.
