Minulost: Kdysi dávno, když jsem byl ještě malý kluk (v ruce šíp a luk), holdoval jsem kolektivním sportům - jak to tak již u desetiletých hochů bývá, především fotbalu. Díky své postavě (nížka ekvivalentní trpaslíkům z Hobita - a jak by řekl Gimli: "Spíš přirozený sprinter než vytrvalec") a zarputilosti (vysoká jako u Bilba Pytlíka z téhož díla) jsem nebyl k zahození. Jednou jsem si bohužel spletl s míčem tyčku branky - a to víte, tehdy to ještě byly kvalitní tyče, žádný plast - a bylo hotovo. V očích slzičky, pak půl roku berličky a následoval výrok vladaře mé sádry (chirurga) o tom, že si do míče již nekopnu (cítil jsem se asi jako Superman, kdyby mu dali Kryptonit za tričko).
Aplikoval jsem zaručenou metodu "levým uchem sem, pravým tam" a vida, během několika měsíců jsem opět poskakoval po trávníku - sice se již nejednalo o plynulé a ladné pohyby laně, spíš jsem byl jako srnec, který olízl flašku, kterou zanechali trampové u ohníčku, ale co... klukovi přece nemůžete zakázat hrát fotbal! Respektive - zkusit to můžete, víc nic.
Co čert nechtěl, začalo se mi rozvíjet (v mládí úspěšně potlačené) astma. Táhlo mi na patnáct a opět jsem uslyšel ono kouzelné „Hochu, s astmatem hrát fotbal nemůžeš“. Za ty roky jsem vynalezl novou metodu, která zaručovala mnohem asertivnější přístup k příjímání takovýchto informací: "Vaše ústa se sice hýbají, ale protože nemluvím já, tak to asi filtruji." Já prostě ten fotbal hrát budu!
Takže abych případné čtenáře dlouho nenapínal - ano, hrál jsem. Mladý talent, rychlík obsluhující lajnu, buldozer v obraně a tak dál. V sedmnácti letech jsem si zhmoždil kotník - ten samý, jako před sedmi lety. Když se tak stalo, viděl jsem všechny svaté, nějakého toho čertíka, co mi šeptal "Neblbni, to dáš" a pak doktora, který mi řekl, že to tedy jako nedám... už definitivně. Blbost, já ten fotbal hrát budu! Po roce plných komplikací a rehabilitací jsem se vrátil na trávník. Hodně rychle jsem poznal, že mi zvoní Zvoník matky boží a po krátkých etudách, kdy jsem se zkoušel vrátit, jsem to vzdal. Těžko se hraje fotbal, když nemůžeš používat preferovanou nohu a těžko se soustředíš na hru, když polovina mozku musí kalkulovat, aby si špatně nedošlápl - párkrát se to stalo a vždy to bylo několikatýdenní martýrium s dlahou, bandáží a ledem.
Od sportu jsem upustil (nechtěl jsem, musel jsem), bylo mi devatenáct. Přestal jsem se bát najíst, životosprávu jsem držet nemusel a pivečko je přece taky tekutina - a vypít má člověk alespoň dva litry tekutin denně, jako bývalý sportovec s vyšší spotřebou raději tři... a ono ejhle. Postupem času se objevily zdravotní potíže.
- Astma se rozbujelo do neuvěřitelných rozměrů. Měl jsem (a stále bohužel mám) aerosolové foukačky (jako represi) i foukačky s tvrdou náplní (jako prevenci) zároveň, pokud jsem je nepoužil v nějaké kombinaci alespoň osmkrát denně, nebyl jsem ve formě. Problémy s dýchacím aparátem mi nedovolovaly usnout, a když už jsem usnul, nebály se ozvat v noci a probudit mne.
- Migrény se u mě rozvinuly z ničeho nic. Nebylo to takové to bolení hlavy, bylo to to bolení hlavy, kdy vás bolí i mít otevřené oči potmě, lebka je naplněna nadrceným sklem a zvracíte proto, že vás hlava přestane alespoň na chvilku bolet - podle svých deníků bolesti jsem tímto stavem trpěl v průměru 20 dnů v kalendářním měsíci. Většinou platilo, že s migrénou jsem vstával i chodil spát, prostě žůžo labůžo.
No a protože jsem kvůli bolestem hlavy baštil prášky na bolest jako lentilky, byl jsem rodinou dohnán k návštěvám neurologa - následovaly cétéčka, rentgeny, éégéčka a další vyšetření, jejichž zkratky si nepamatuji.
Závěr? Nasadíme prášky, víc prášků no a pak je změníme a nasadíme jich také raději víc, protože vlastně nevíme, co s tebou je. Díky, díky, díky. Rok a půl jsem se nechal ubíjet něčím, co nikam nevedlo - a jak říká jeden poměrně chytrý člověk: „Jen blázen opakuje ten samý pokus se stejnými vstupy a očekává různé výstupy.“ (A. Einstein).
Kdyby si tak lékaři dnes nemuseli krýt záda, bát se žalob zleva, zprava, zepředu nebo zezadu a mohli by vám do očí říct pravdu: "Seš tlustej jako prase, ty se divíš, že máš tělo na hadry?" Ano, musel jsem si to říci sám. Pravda, použil jsem poněkud peprnějšího výraziva, ale účinek se dostavil. Pro ilustraci - bylo mi 27, moje nížka je konstantní již od školky - 165 centimetrů - a moje váha krásných, tučných a absolutně nezdravých (necelých) 90 kilogramů.
Začátky:
Neměl bych vlastně vůbec běhat (kvůli nohám, astmatu a tak dál), ale což, zkusit se to musí a vypadá to lákavě. Salámová taktika (chůze-indiánský běh a tak po dobu několika měsíců) není pro mne - já jsem byl fotbalista! Došel jsem do obchoďáku, nakoupil zeleninu nejvyšší jakosti (říkali to v televizi), černý chléb (co na tom, že byl z pšenice, já nejsem rasista!), nějaké jogurty (bílé, med, co jsem do nich pak nalil, se nepočítá) a odnesl to domů. Obul jsem staré turfy (ještě byly od bláta z posledního fotbalového tréninku před lety), navlékl potrhané tričko (schválně, aby si sousedi mysleli, že jako běhám často) a nezapomněl jsem ani trenýrky (mé tělo nebylo funkční, nepotřebovalo funkční oblečení) a vyrazil jsem na svých prvních 5 kilometrů (alespoň jsem si to myslel).
Po 300 metrech mi došlo, že jsem přestřelil (asi jako kdyby NASA chtělo poslat Apollo na Měsíc za pomoci kalkulačky místo počítače) a po kilometru jsem se začal plazit domů (doslova). Nohy jako sulc, břicho rozteklé a na plíce bych potřeboval kárku. Moje ego utrpělo - bohužel jsem netušil, že druhý den bude trpět i tělo... trpělo fest a já jsem trpěl s ním.
Nejsem ale máslo, ne? Běhat musím! Zamiloval jsem si tu volnost hned při prvním výběhu. Nikdo, ani moje tělo mi v tom nebude překážet. Budík na půl šestou (ještě několik dnů před tím jsem se nebudil před devátou). Vstal jsem, hlava bolela, ale nechci prášky, rozběhám to (nakonec jsem je do sebe naládoval hned, jak jsem přiběhl) - dávám si vodu a vyrážím. Chvilku strpení... A je to tam! Dal jsem to o kus dál než včera. Správné jídlo, voda, odpočinek, druhý den za mnou. Třetí den bylo peklo - svaly (ta hmota, z kterých jsem svaly budoval) pálily jako čert - ale vyrazil jsem (vstříc osudu).
Dny plynuly a byl za mnou první měsíc se zdravou výživou a běháním. Z trosky, která se bez inhalace aerosolu a nějakého toho prášku ráno nevstala, se stal terminátor, který za třicet dnů dokázal nemožné (vzhledem ke svému předešlému osmiletému zahálení) - běhal jsem 5 kilometrů bez pauzy a především - bez použití aerosolu v průběhu běhu! No dobře, 10 minut na kilometr není terno, ale pro mne to znamenalo víc než cokoliv jiného. A jako bonus? No, váha! Za měsíc jsem shodil 7 kilogramů! Netrpěl jsem hlady, jedl jsem i sedmkrát denně, na pivo jsem také zcela nezanevřel. Borec. To byl panečku impulz!
Po půl roce, kdy jsem se snažil běhat každý den a jedl jsem zdravěji, jsem se dostal do zcela jiného stavu. Veškeré užívání léků bylo sraženo na (odhadem) poloviční množství, hmotnost se pohybovala kolem 75 kil a rapidně narostla svalová hmota (především na nohách, ale i na břiše) - jen ta výška je neustále 165 centimetrů.
Jak je to v každé dobré pohádce - tohle prostě nezahodíte. Od března roku 2013 běhám.
Přítomnost:
Nejsem sice začátečník, ale jsem bývalý fotbalista, který běhá tak, jak mu to oddělané kotníky a kolena dovolí, to znamená, že oslnivého tempa dosahuji pouze tehdy, když mi svítí slunce do očí a já se řítím dolů z kopce (a to musím zakopnout a padat).
Rychlostně se tedy blížím želvě šplhající na kopec (cca kilometr za 7 až 8 minut). Navíc, jelikož nejsem správně trénovaný astmatik, po prvních dvou minutách výklusu jsem rudo-fialový v ksichtě a plivu plíce, ale hlavní je, že se kochám se přírodou. Naštěstí, alespoň nyní na podzim, nemusím zmínit i nějaký ten špíček, který mne ještě stále dělá mužnějším - schovám je pod mikinou a nikdo nic neví.
Cítím se velmi dobře - váha se pohybuje v rozmezí 65 69 kilogramů, léky na astma používám minimálně (při špatném počasí nebo když se necítím dobře) a migrény se pro mne staly takřka sprostým slovem (už jsem zaznamenal i několik týdnů bez nutnosti vzíti si prášek), pořád jen ta výška - neustále 165 centimetrů...
Opět se cítím jako člověk!
Budoucnost:
Ve zdravém těle zdravý duch, proto běhejme pro radost - my, kteří nezávodíme.
Závěrem:
Rád bych poděkoval redakci RunGo.cz za vyvíjené aktivity, které na českých portálech tak dlouho chyběly - nebo jim chyběla potřebná dávka soudružnosti a provázanosti.
Děkuji za pozornost a přeji hezký den! Dodám ještě pokřik zmoženého běžce: "Hůůů áááá! Na kopéééc!"
