Coby nezkušený běžec - amatér jsem měla načtené veškeré potřebné informace a instrukce, jak poslední týden před závodem trénovat. Byla jsem trošku nervózní z přebytku energie, který jsem najednou měla, přeci jen bylo třeba spíše odpočívat a hýčkat se.
Snažila jsem se jíst více rýže, těstovin a komplexních sacharidů vůbec, což byl pro mě dost problém, po těchto jídlech totiž bývám ospalá. Naštěstí se Vojtíšek poslední dobou umoudřil a nechal mě spát, regenerovala jsem tedy, jak se dalo.
Místo iontových nápojů jsem zařadila do pitného režimu šťávu z červené řepy a také mladý ječmen. Musím říci, že jsem cítila pozitivní účinky, překypovala jsem energií.
A pak už přišel den závodu. Z Prahy jsme vyjeli s předstihem, nicméně nás čekala dlouhá kolona a k tomu prudký déšť s kroupami. Měla jsem strach, abych se dostavila do půlmaratónského Expa k vyzvednutí startovního čísla včas. Nakonec mě deset minut před zavírací dobou Pavel vysazuje u hotelu Thermal a jde hledat místo k zaparkování. Dávám si rozcvičku, sprintuji k registracím, abych to stihla. A stihla. Déšť už polevil, ještě sice prší, ale vypadá to na příjemný slunečný podvečer.
Ve VIP zóně je to fajn, jsme stranou toho největšího mumraje, máme krásný výhled na start, možnost občerstvit se a v klidu popovídat s ostatními holkami, Zuzkou, Hankou, Renatou, Irčou a také Simčou, která dorazila na rodinný běh s těhotenským bříškem s dvojčaty. Obdivuhodný výkon! Pomalu ze mě opadá nervozita a začínám se opravdu těšit.
Nemám doposud se závody žádnou zkušenost. Nejvíc mě zajímá, jak moc je to všechno jiné v porovnání s běžným tréninkem. Většina lidí říká, že při závodu podají podstatně lepší výkony, než na který jsou zvyklí.
Mým cílem bylo uběhnout to s úsměvem. Jenže teď už chci víc. Cítím se dobře a chci se hecnout. Za posledních pár týdnů běhám podstatně rychleji, než tomu bývalo. Myslím, že se mi daří pracovat na technice, správném dýchání - a že je to znát. Samozřejmě, převážnou část výběhů absolvuji se špatným držením těla. Už to ale poznám a učím se s tím pracovat. Chce to čas, pravidelný trénink a trpělivost.
Jak si půlmaraton v Karlových Varech užila Zuzka Schwarzmaierová? |
Chci zkusit běžet s vodiči na dvě hodiny deset minut. Řadím se v koridoru za nimi. Alespoň uvidím, jak jsem na tom. První tři kilometry se jich držím, chvíli před nimi, pak zase za nimi, střídavě oblačno. Po chvíli se mi daří zrychlovat, ale stále do příjemna, hlavně abych to udýchala. Najednou mám na dohled vodiče na dvě hodiny, držím se jich do 11. kilometru a pak se mi pomalinku vzdalují. Po celý zbytek trasy je však mám na očích, takže běžím s pocitem, že můj finální čas by mohl být něco málo přes dvě hodiny.
Běží se mi krásně, první výzva, dát závod s úsměvem, se mi opravdu daří. Podezírám organizátory, že přidali do pití nějaké povzbuzovače nálady. Nevím čím to je, ale jsem neuvěřitelně vysmátá. Atmosféra je úžasná, fanoušci působí jako ten nevětší doping. Cestou míjím Renču, která jen potřebuje trošku povzbudit, a už jí v očích vidím, že doběhne bez problému. Míjím Víťu Drtinovou s plyšovou gazelou v ruce, v protisměru na asi 7. kilometru pak mává nejdřív Irča, pak Zuzka. Teda holky, vy jste černochům v patách! Za chvíli míjíme ceduli s informací, že je za námi 11 kilometrů. Běží se mi dobře, ale stále si musím hlídat boky a taky ruce, aby mi pomáhaly a ne mě brzdily! Občerstvovačky využívám vždy, dám kratičkou pauzu na napití, houbičky se studenou vodou do zátylku.
Další reportáže z Karlových Varů: |
Na 15. kilometru docházejí síly, tak špetka rozinek a hned je to zase lepší. Před očima už mám ceduli se třemi kilometry do cíle, super! 700 metrů, 300 metrů, 50 metrů, sprint a mám to! Jsem neskonale šťastná, že jsem to dokázala, že to ani moc nebolelo - a také za čas, který byl mírně pod dvě hodiny.
Čím to, že se mi běželo tak dobře? V první řadě se počítá trénink, který sice nebyl plněný úplně důsledně, nicméně byl s dostatečným předstihem. Velikánskou roli hrála podpora. Manžel, rodiče, rodina, přátelé, holky gazely a také ostatní fanoušci. Opravdu, dvakrát na mě na trati čekal Pavel s Vojtíškem v rukou a společně s Petrem halasně povzbuzovali. To je nakopávač! Neméně důležité bylo povzbuzení od mámy, které si to možná ani neuvědomuje. Děkuju, mami. Kamsi hluboko se mi vrylo, když jsi mi řekla, že jsi na mě pyšná. Vím, jak je těžké taková slova říkat, a moc si jich vážím. Pomohla mi vyhrát.
Ano, já už jsem vyhrála, sama nad sebou.
Teď už jen pevně věřím, že mi to vydrží a že na své cestě, která bude určitě i nadále plná malých proher, budu s podporou nejbližších a důvěrou v sebe sama vyhrávat nadále.
Děkuji.
