Uběhli jsme 350 kilometrů. Po tu dobu jsme žili naplno

  10:00aktualizováno  11:25
Běžím s ostatními posledních 200 metrů závodu, který má 350 kilometrů. I těch 200 metrů stačí na to, abych nestačil jejich nadšení, protože koleno odmítá spolupracovat – bolí, nechce se ohnout a tak jsou to dva poskoky na levé, jeden poskok na...
Kdo chce pít, Vltavu si vždy najde

| foto: Pavel Duchanpro iDNES.cz

Páteční doprava na Kvildu, večerní párty v penzionu u Pily a chvilka spánku. Je kolem šesté ráno a já se budím. Můžu spát ještě celé tři hodiny, ale mám před závodem a tak se mi nechce. Ještě nevím, jak moc naivní je to přístup. Jdu povzbudit Jakuba na start – je 6:30 ráno, venku prší a teplo také vypadá o dost jinak. Jakub vybíhá jako Kája Mařík – až se mu za patičkama prášilo a vracím se zpět do penzionu. Nasnídat se, probrat se, sednout do auta a odjet vstříc závodu. Vltava Run je pro mě příběh dvou aut plném běžců, kteří si předávají štafetu, jak běží podél Vltavy

Auto druhé – ve kterém nás jede 5 běžců, se dostane na řadu až v půl druhé, do půl druhé obsluhuje auto číslo jedna, jehož první člen, Jakub, vybíhal v půl sedmé ráno. Čas je zde důležitý, protože musíme být na předávce včas, ale nechceme tam být příliš brzy. Jedeme na oběd, vybíráme restauraci s kulečníkem a je nám hej. První auto někde mokne, my si dáváme lahodný mok. Kulečník nestihneme, ale na předávce jsme včas.

Vltava Run

Protahuji se jen základně, je to první úsek ze tří, který poběžím, je to jen 8,6 kilometru a strategie je jasná – šetřit síly, ještě poběžím tento víkend 2x. Dívám se, jak předávají holky před námi a čerstvá běžkyně mizí jako gepard za horizontem. Nevadí, máme ještě celý závod před sebou, hlavně to neuspěchat, začít v tempu 5min/km a zahřát se.. Tomáš se vyřítil ze zatáčky, nastavuji ruku, přebírám štafetu a nechám v nohách vybouchnout dynamit. První kilometr za 4:20min/km – takhle rychle jsem nerozbíhal ani osobák na desítce. Běžím po záplatované asfaltce v lesním průseku, nad hlavou se mi vznáší káně a připadám si jako v reklamě na Ameriku – indián v krásné krajině, kterému se vznáší nad hlavou orel – jen po česku. Vody v Lipenské přehradě není moc, jsou vidět pařezy stromů, které jsou běžně skryty pod vodou a nejvíce mi připomínají bezmocné mimozemské chobotnice, které uvízly na naší planetě. Kochání mi kazí intenzivní pocit bolesti v kolenu. Nezpomaluji, až na tento detail se mi běží dobře. Předám štafetu Ondrovi, nasednu do auta a jedeme dál.

V autě se převlékám, hecujeme Petra. V okamžiku, kdy vybíhá mu hlásíme, že na holky před námi ztrácí 6minut a že je na těch 7mi kilometrech určitě dožene.. Na další předávce vidíme, že dohnal a předehnal. Petr prostě s holkama „sveď a smeť“ umí, o tom žádná. Přesouváme se a předáváme štafetu prvnímu autu. Běžci v něm nevypadají ve formě – spali málo přes noc a teď se snažili jakýmkoliv způsobem dospat v autě. My jedeme do sportovní haly v Týně nad Vltavou, kde nás čekají dvě hodiny ničím nerušeného spánku. Cestou se náležitě zprasíme u McDonalds a fotky obratem posíláme prvnímu autu, kde se suší Jakub, Michal mokne na trati a zbytek posádky ví, že jim za límec také nateče a vůbec se na to netěší. Nám je ale fajn. Jen to koleno mě bolí.

Je o dvě a půl hodiny později, spal jsem sice jen 10 minut, ale ležel hodinu a půl – záda se srovnala, hlava vyčistila, únava zmizela. Na předávce vidíme zbídačenou posádku prvního auta, která se už vidí v hale spící, ideálně nakrmená něčím teplým. Čímkoliv. Hlavně aby to už bylo. Nám je hej. Tomáš vyráží do tmy a deště, my se přesuneme na další předávkové místo. Venku je tma, prší a já se stejně těším – ten závod mě pohltil, chci běžet co nejlépe pro tým. Tomáš se objeví v mlze, předá štafetu a já vybíhám – snažím se zlehka, kvůli kolenu, ale zjišťuji, že to nepůjde. Koleno se odmítá ohnout a podvolit. Takhle bych dalších 8,5 kilometru neuběhnul, a pokud ano, tak by mi to zabralo hodně přes hodinu a půl, plus následky za tak kolosální pitomost. Kluci jedou autem okolo, mávám na ně, zastavují a já jim říkám, že musím odstoupit. Ondra neváhá, vyskakuje z auta, bere štafetový kolík a peláší dál, jako by nepršelo, znal trasu (která byla sice značená, ale vždy je lepší vědět kudy běžet) a vlastně to tak nějak čekal. Já sedám do auta, volám, že jsem odstoupil a že se vše o hodinu zrychlí..

Připadám si jako padouch, který okrádá už tak unavenou posádku auta číslo jedna o další hodinu spánku. Je jasné, že do auta číslo dvě se přesune jeden člověk – buď první, nebo poslední ze štafety prvního auta – nakonec to vyhrává Jakub, který získal jako bonus další dvě hodinky spánku. Já byl povýšen na řidiče.

Auto první je stařičký Volkswagen, který by ocenily Želvy Ninja nebo Scooby Doo, protože se v něm něco najezdili. Usedám za volant celou noc přesouvám spící, bdící, provlhlou, vtipkující, mlčící, hlasitou i tichou posádku od předávky k předávce. Probíráme trať, která běžce čeká, snažíme se rozptýlit na předávce, poslouchám, jak kde komu došly síly a závidím všem, že běží. Je jedno v jakém marastu, do jak prudkých kopců a čím vším se musejí brodit – běží a to já nemůžu. Přesto s nimi závod prožívám. V šest hodin předáváme štafetu a snažíme se v autě usnout. Zlatá tělocvična! Nejde mi to, má záda potřebují narovnat, ne se hrbit na sedadle řidiče.

Štěchovice. Do cíle zbývají čtyři úseky a počítáme, kdo je schopný ten svůj čtvrtý uběhnout. Nikola odstupuje, Michal vybíhá a podaří se mu cestou předběhnout jinou štafetu, auto cestou stávkuje, to abychom se nenudili, Marek si jde také ještě jednou zaběhat, aby náskok zvýšil a Filip předává Majdě štafetový kolík s úsměvem na rtech. Nevím jak to dělá, ale chci ty drogy taky.

Jsme v Braníku, společně dobíháme do cíle, abychom si udrželi 14. místo o jedinou vteřinu (na 350ti kilometrech celkem dobré, že?). Jsme spokojení, spojeni silným zážitkem, viděli jsme krásy naší země, ale především chceme na další podobný závod. Únava je mizerná cena za pocit sounáležitosti, že se můžeme jeden na druhého spolehnout a že do závodu všichni dali maximum. Těch 350 kilometrů, 30 hodin, 41 minut a 22 vteřin byl čas, kdy jsme žili naplno.

A v tom nám nezabránily ani vtipálci přeznačující trať. To je ale jiný příběh Vltava Runu - plný kufrů, krásné Nikoly a starostlivých pořadatelů..

Napiš svůj článek i TY

Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

Psaní o běhání je někdy náročné.

Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů.

Marek

Autor:
  • Nejčtenější

Sedmačtyřicetiletá žena se pyšní tělem dvacítky, může za to tanec

1. května 2024  8:40

Alice Hatcherová z Kalifornie mnohé šokuje svou dokonalou postavou, kterou si udržuje i před...

Pozor na přehnanou hygienu. Kdy sprchování může škodit zdraví?

28. dubna 2024

Asi to zní zvláštně, ale i přehnaná hygiena může škodit zdraví. Časté intenzivní sprchování vám...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Příběh Ireny: Nevlastní dcera k nám jezdí jako do hotelu, nic nedělá

29. dubna 2024

S partnerem jsme se poznali až ve středním věku, kdy jsme za sebou měli oba nepovedená a dávno...

Žena má rekordně dlouhé vlasy, užívá je i jako oblečení

29. dubna 2024  7:56

Aliia Nasyrovová má bez pár milimetrů vlasy dlouhé dvě stě osmapadesát centimetrů. Nyní je ženou s...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

S hubnutím mi pomohla chůze, říká Marie. Za rok shodila 15 kilogramů

30. dubna 2024

Paní Marie nikdy neměla problém přiznat, kolik váží. Přesto se pustila do hubnutí. A opravdu se jí...

Akupunktura pomůže při bolesti zad i alergii, ale uleví i při stresu

4. května 2024

Akupunktura je nejdéle známou léčebnou metodou na světě, která navíc v celé historii medicíny...

OBRAZEM: Celebrity, které zbankrotovaly

4. května 2024

Podívejte se do galerie na slavné osobnosti, které měly tak velké finanční potíže, že musely...

Nenuťte děti do turistiky, takový pohyb jim není přirozený, kárá ortoped rodiče

3. května 2024

Premium Chůze je nejzdravější pohyb pro lidské tělo, říká ortoped Martin Stárek. Běžná turistika podle něj...

Za znalosti o alergiích vyhráli knihu. Vyzkoušejte si kvíz také

26. dubna 2024,  aktualizováno  3.5 10:40

Alergií trpí v České republice každý pátý člověk. I proto jsme se během dubna snažili v tématu...

Dara Rolins je po další plastice. Kritiku fanoušků nechápe, cítí se svěží

Zpěvačka Dara Rolins (51) se na čas stáhla z veřejného života. V tom období prodělala „estetický zákrok“ a na sociální...

Natáčení Přátel bylo otřesné, vzpomíná herečka Olivia Williamsová

Britská herečka Olivia Williamsová (53) si ve čtvrté sérii sitcomu Přátelé zahrála epizodní roli jedné z družiček na...

Byli vedle ní samí ztroskotanci, vzpomíná Basiková na muže Bartošové

Byly každá z jiného těsta, ale hlavně se pohybovaly na opačných pólech hudebního spektra. Iveta Bartošová byla...

Autofotka: Sen z plakátů v kotrmelcích. Mladíček v tunelu rozbil Ferrari F40

Symbol italské nenažranosti se již skoro čtyři dekády pokouší zabít své řidiče. Jízda s Ferrari F40 bez posilovače...

Ukaž kozy, řvali na ni. Potřebovala jsem se obouchat, vzpomíná komička Macháčková

Rozstřel Pravidelně vystupuje v pořadu Comedy Club se svými stand-upy, za knihu Svatební historky aneb jak jsem se nevdala se...