V nohách mám zatím tři ultramaratony. Jak já, tak můj běžecký parťák Martin Veselovský, jsme úplní amatéři, čemuž odpovídají časy i umístění. Ultramaratonským křtem nám loni byla čtyřiasedmdesát kilometrů dlouhá Horská výzva na Šumavě. V našem druhém a zatím nejdelším závodě, na devětaosmdesátikilometrové Beskydské sedmičce, jsme doběhli 152. ze 700 startujících mužských týmů v kategorii hobby. Letos v dubnu jsme absolvovali třiašedesátikilometrovou Horskou výzvu v Jeseníkách s převýšením 5 570 metrů. Přestože to byl náš zatím nejkratší ultramaraton a střihli jsme si ho extrémně pomalu, potrápil mě zatím nejvíc a udělal jsem při něm několik chyb. Rovnou jsem je sepsal, třeba pomůžou některým z vás, kteří se na podobnou akci teprve chystáte.
Před závodem jsme měli oba rušný týden, z Prahy jsme vyrazili na poslední chvíli pozdě odpoledne po náročném dni. Do Koutů nad Desnou, kde se pět minut před půlnocí startovalo, jsme dorazili po desáté docela unaveni. Lepší je si nejpozději v den závodu pořádně schrupnout, ať už dopoledne doma nebo na místě v hotelu nebo aspoň v autě.
S ohledem na aktuální stav a mírnější trénink jsme zvolili taktiku "na pohodu". Řekli jsme si, že jenom rychle půjdeme a sbíhat budeme pouze z kopců. Do dvou třetin trasy jsem měl pocit, že je to příjemná procházka. Poslední kilometry mi ale ukázaly, jak jsem se přepočítal.
Školáckou chybu jsem zvládl už při převlékání. Namazal jsem si nohy, podpaždí, třísla a jiná citlivá místa lékařskou vazelínou, abych předešel odřeninám. Až pak mi došlo, že nemám ochráněné bradavky. Ty je třeba přilepit opravdu pevně, aby se během závodu náplast potem neodloupla. S rukama od vazelíny se takový jednoduchý úkol promění v téměř kouzelnický trik. Podařilo se, ale ušetříte si hodně čarování, když to budete dělat v obráceném pořadí.
Do báglů jsme nacpali pár náhradních kusů oblečení, trochu jídla, pití, tenké hliníkové fólie pro případ krize a několik dalších drobností. Ve finále byly naše batohy nejméně třikrát větší i těžší než zavazadla loňských vítězů Zbyňka Cypry a Petra Vabrouška, kteří si před startem pochvalovali skvělé počasí. Loni se prý totiž místy brodili téměř po pás ve sněhu. My jsme vzhledem k teplému jaru předpokládali, že letos na trase neuvidíme ani sněhový poprašek.
Už v polovině prvního dlouhého kopce jsme se ale postupně přes bahno a kameny dostali s rostoucí výškou až na úplně bílý, klouzavý povrch. Tady mě doběhla další chyba. Podcenil jsem čelovku, nechal jsem v ní baterky z minulého závodu a její jas měl co dělat, aby vůbec dopadl na zem. Dobře jsem viděl vždycky jen chvilkama, když přede mě dostřelilo světlo od parťáka, který byl za mnou.
Tou dobou jsme se vinuli jako had úzkou, ve sněhu vyšlapanou uličkou. Plánoval jsem zastavit až na vrcholu, kde bude víc místa a klidu. Měl jsem naštěstí náhradní čelovku, ve které byly baterky sice taky už pár měsíců staré, ale zatím jsem ji nepoužil, takže teď byla jako nová. Bylo to jako přejít ze tmy pod lampu. Mohl jsem si konečně vychutnat výborně vybranou trasu, která vedla přes potoky, kameny, dřevěné schody, klády, sněhem i bahnem.
Byl to náš zatím nejchladnější závod, na vrcholcích mohla nejnižší teplota klesat k minus deseti. Čepice nám námrazou zbělaly. Hřálo nás jen několik málo vrstev propoceného funkčního oblečení. Já měl i s větrovkou čtyři, Martin o jednu míň a odskákal to po závodě nachlazením. Zastavit se v noci na trase na déle než pár minut by mohlo být dost nebezpečné. Neoteplilo se ani po rozednění.
Při výstupu na Praděd a sestupu z něj jsme měli co dělat, abychom po zledovatělé silnici neuklouzli. Led byl tak tvrdý, že se do něj nezapíchly ani hroty hůlek. Několik borců kolem nás se pádu neubránilo, naštěstí bez zranění. Krásná stránka zimy se nám později ukázala na vrcholcích Jeseníků, kde jsme si to štrádovali po zasněžených pláních a kochali se nádhernými výhledy na okolní kopce v dálce a zamrzlé stromky pod sněhem hned u trati.
Na třetí, poslední zastávce, asi osmnáct kilometrů před cílem, jsem měl pocit, že mám ještě dost sil a v pohodě to dojdu. Tempo něco přes pět kilometrů v hodině jsme odhadovali jen nahrubo, neměli jsme žádnou GPSku, ani jsme nesledovali hodinky. Orientačně jsme se na čas a vzdálenost zeptali vždy jen na občerstvovačce.
Největší chybu jsem udělal právě při poslední pauze. Kromě pití jsem si vzal jen tři malé koláčky, pár rozinek a kousek jablka. O pár kilometrů dál jsem začal vnímat, jak rychle mi ubývají síly. Celou dobu jsme jedli jen normální jídlo a hroznový cukr, žádné energetické gely nebo jiné nakopávače. Ukázalo se ale, že minimálně já jsem energetický přísun podcenil. Když jsem se dokodrcal na vrchol posledního kopce, asi čtyři kilometry před cílem, přepadla mě totální slabost, neměl jsem najednou sílu ani stát. Musel jsem se opřít o svodidlo a minutu poté jsem se svalil na zem. Díval jsem se na lesy a vrchol kopce před sebou a cítil jsem velkou úlevu. Nejraději bych v ten moment usnul a na všechno se vykašlal. Neměl jsem sílu ani sundat batoh ze zad, natož v něm něco hledat. Trvalo to asi deset minut. Kamarád mi podal čokoládu, na ní a na hroznových cukrech jsem pomalu došel do cíle. Příště si ale rozhodně na tuhle cílovou etapu vezmu pořádný sendvič a ovoce a s ním ho ještě předtím, než se dostanu do kritické fáze.
Pro toho, kdo by si myslel, že nejhorší je jít či běžet do kopce, připravili organizátoři nejhustší konec závodu, jaký jsem zatím zažil. Sjezdovka, po které jsme se vraceli zpátky do údolí, nebyla jen prudká, ale i pekelně dlouhá. Při každém kroku jsem měl pocit, že mi buď vyjedou prsty z bot, nebo kolena z jamek. Ani jedno se naštěstí nestalo a cílem jsme proběhli pár minut po třinácté hodině.
Jeseníky mě vyškolily a vrátily zpátky na začátek. Příští ultramaraton, což bude opět Beskydská sedmička, rozhodně nepodcením. Pojmu ho tak, jako by byl můj první, s maximálním respektem v každém detailu jak k tréninku, tak k odpočinku, výbavě i jídlu.
