Bylo mu sedmatřicet a jednoho dne se při chůzi rozběhl, vlastně ani nevěděl proč. A docela ho to překvapilo. "Ani jsem nevěděl, že umím běhat," řekl o té chvíli po pár letech.
Zní zvláštně, když něco takového říká maratonec.
Ale tím se stal až později, tohle byly jeho první běžecké kroky. A měl při nich strach, aby nebyly také poslední, zrovna se totiž učil žít s cizím srdcem.
"Byl to jen takový poklus, skoro rychlejší chůze. Trochu jsem přidal a řekl jsem si: Člověče, to není tak špatné. A ty se se taky necítíš nijak špatně, všechno funguje. Tak v tom budeš pokračovat a uvidíš, co to udělá." Tak to celé začalo.
Vlastně ne, začátek se datuje o tři roky dřív, od chvíle, kdy měl zemřít. Všichni už s tím víceméně počítali. Vlastně měl zemřít dvakrát. Jsou to totiž dva zlomy, co Grega Ostermana postrčilo k běhání.
Posledních pět měsíců před největší krizí jen ležel a srdce mu odcházelo. Ke konci už pracovalo jen na dvanáct procent. Nemělo sílu. A on byl skoro v bezvědomí, protože neměl prokrvený mozek. Zemřel mu otec, ale on to nevnímal. Nezvládl ani jednoduchý test: "Řekni, kolik je dvě a dvě."
Neřekl, protože to nedokázal spočítat.
Ještě tři roky předtím byl zdravý jako řípa. Aspoň to tak vypadalo. Svalnatý instalatér, který se nebál žádné práce. Nikdy sice nesportoval, ale sílu měl.
Pak ho jednoho dne srazila viróza nebo chřipka, z níž už se nevyhrabal. Nebyla to totiž banální nemoc na pár dnů, jak si myslel. Lékař mu po vyšetřeních řekl, že má zvětšené srdce a poslal ho na kardiologii. Další vyšetření a po něm diagnóza: kardiomyopatie, nemoc srdečního svalu. Zavinil to virus.
Dlouho držely nemoc pod kontrolou prášky. V únoru 1992 přestaly z ničeho nic zabírat. Doktoři řekli, že to je konečné stádium. Jediné, co by mu pomohlo, je transplantace srdce. Řidiči sanitek první pomoci v Cincinnati znali cestu k jeho domku na předměstí s hezkým názvem Loveland už zpaměti. Jezdili pro něj vždy, když se mu přitížilo a on potřeboval, aby za srdce zaskočily přístroje.
Neušel ani deset metrů k poštovní schránce. Zkusil to, ale zhroutil se.
Řeč je pořád o tomtéž muži, který má dneska doma řadu medailí a diplomů z amerických maratonů.
Zbývá 24 hodin života
Byl 25. říjen 1992 a on řekl manželce Carole: "Už nevydržím. Zavolej zase sanitku." Jenže tentokrát to bylo vážné. Lékaři Carole řekli, aby se připravila na to, že manžel, jemuž tehdy bylo pětatřicet let, už živý nemocnici neopustí. Jedině kdyby se rychle našlo srdce a okamžitě by mu ho transplantovali. Jinak mu dávali jen posledních čtyřiadvacet hodin.
Carole strávila v nemocnici noc a když se ráno šla domů převléknout, zazvonil telefon: "Srdce je na cestě, budeme operovat."
Srdce patřilo osmnáctileté dívce. Automobilová havárie. Později lékaři připustili, že tak trochu počítali s tím, že se náhradní orgán najde, protože byl zrovna víkend a o víkendových nocích je víc smrtelných havárií.
Dívka zemřela, Greg se podruhé narodil. Probudili ho po čtyřech dnech a poprvé po mnoha měsících cítil, že žije. "Uvědomil jsem si to okamžitě," vzpomínal později. "Cítil jsem, že všechno je jinak. První, čeho jsem si všimnul, bylo to, že ta věc opravdu bije a že se cítím fakt dobře. Mohl jsem dýchat, zrak mi fungoval, chápal jsem, co se kolem děje. A byl jsem připravený vstát a něco dělat."
Když byl doma, nejdřív chodil znovu k poštovní schránce. A pak pro mléko. Byl tak slabý, že se mu manželka smála, že chodí jako Charlie Chaplin.
Ale on si dal cíl. Když se poprvé na pár kroků rozběhl, napadlo ho, že příští rok zkusí doma v Cincinnati Srdeční minimaraton. Je to spíš nadační než sportovní akce a Greg chtěl ujít pět kilometrů.
To byl tehdy pro něj ultramaraton. Start byl v březnu 1993.
Ale jestli teď čekáte happy-end, jak se z něj stal běžec ládující se kilometry, budete zklamáni.
Tři měsíce po tranplantaci, bylo to v únoru 1993, se Greg Osterman dozvěděl, že má rakovinu.
Musím běhat
Začal se znovu cítit slabý a nemocný. Myslel si, že je to tím srdcem. Ale doktoři mu řekli, že má břicho plné nádorů. Přišlo to zrovna ve chvíli, kdy se už život nezdál tak křehký a zranitelný.
"Moje první myšlenka nebyla, proč se to muselo stát znovu mně, ale že snad překonám i tohle."
Ta rakovina nebyla tak nečekaná. Aby tělo přijalo cizí srdce, musel Greg brát spoustu léků na snížení imunity. Díky nim se jeho organismus neznámému kusu masa nezpěčoval. Ale umožnil, aby se jeho vlastní buňky zbláznily a obrátily proti němu.
Následovala velká operace. Greg přišel o téměř půl metru tenkého střeva, třicet centimetrů tlustého střeva, žlučník a část tračníku. Musel jíst třicet prášků denně jako neustálou připomínku, že pořád balancuje nad propastí. Srdce ho zradilo, pak dostal rakovinu. Co se mu stane příště?
Ale dělal všechno, co mu doporučili lékaři. Popíjel grepový džus po litrech, jedl vaječný bílek a spoustu ovoce a zeleniny. A chodil. A poklusával. A pak i běhal.
V březnu 1994 se zúčastnil Srdečního minimaratonu. Ale neodchodil tu nejkratší trasu. Běžel. Pět kilometrů. Napoprvé to není málo, zvlášť pro toho, kdo dvakrát utekl hrobníkovi z lopaty, má cizí srdce a rakovina mu sebrala kus vnitřností. Nejdřív běžel hodně pomalu, kilometr za necelých sedm minut, pak zrychlil na tempo jako při joggování. Ale o čas nešlo.
"Pocit, že jsem něco dokázal, který jsem měl při proběhnutí cílem, byl neuvěřitelný. Byla to injekce sebevědomí. Svým způsobem jsem se stal na běhání závislý. Cítil jsem se moc dobře. Úplně jsem s tím srostl."
Greg zjistil, že může vést normální život jako všichni. Vrátil se ke své práci instalatéra, začal trénovat a po čtyřech letech oznámil doktorům, rodině a známým, že poběží maraton. Někteří z nich mu řekli, že je blázen a ať je rád, že je rád. Ale lékaři mu přikývli: Proč ne, jen to zkus, Gregu.
A v roce 1998 maraton zkusil. Dokázal to. Bylo to na Bermudách a od té doby jich uběhl ještě víc, stal se tak medicínskou i maratonskou raritou. V Americe bylo v té době pár lidí s transplantovaným srdcem, kteří také zvládli maraton. Ale to byl pro ně vrchol, tím skončili a víckrát už to neopakovali. Greg Osterman ano. Doma v Cincinnati, v New Yorku, San Diegu a jinde. A k tomu ta rakovina.
Muž, který předtím, než se mu to stalo, nikdy neběhal
Před prvním maratonem už ale pravidelně trénoval. Bylo to v rámci programu Team in Training, který vznikl pro získávání peněz na boj s rakovinou a dodneška vydělal víc než miliardu dolarů. Trenéři mu radili, jak si má přidávat, jak má relaxovat, co jíst a co pít. A tréninkové trasy se prodlužovaly. Šestnáct kilometrů, čtyřiadvacet, dvaatřicet. Tehle skok udělal za pět měsíců, byla v tom vůle a štěstí. Někteří lidé se po transplantaci nedostanou ani do své někdejší každodenní formy.
Neběhal závratnou rychlostí. Maratony dělal tak za čtyři a půl hodiny. Ale když víte, co měl tenhle šedovlasý chlap s knírkem za sebou, je to nádherný čas. Ve své době to byl svým způsobem i světový rekord, teď však Grega Ostermana překonali další běžci, kteří dostali od osudu stejně těžké facky, také bojovali ze všech sil a naběhali ještě víc maratonů a ještě rychleji. Možná jim prošlápl cestu, protože byl první, kdo to vzal takhle od podlahy.
Zdravý člověk si to těžko představí. Běhal s vědomím, že každý den může být jeho poslední. To kdyby nové srdce selhalo. I když čím déle ho takový člověk má, tím je to nepravděpodobnější.
"Po transplantaci mi řekli, že pokud přežiju první rok, budu mít dobrou šanci žít ještě nějakou dobu. To ´nějakou dobu´ mám pořád v hlavě. Každý nový den je pro mě dnem, který by už nemusel být. Tělo pořád ví, že má uvnitř srdce, které je cizí. Mohlo by ho zítra odmítnout. A to by byl konec."
Spousta lidí by s tím pomyšlením žila těžko. Greg Osterman se s ním rozhodl běhat maratony.
P.S. O Ostermanově účasti na závodech nejsou během posledních let na internetu žádné záznamy. Doufejme, že mu život spokojeně ubíhá i dnes.
Jo a nezapomeňte, že žijeme taky na Facebooku.
