Paulo, vzpomínáte si na okamžik, kdy jste s během začala? Jaké byly začátky, byla to láska na první kilometr?
Spíše je těžké vybavit si, kdy jsem neběhala. Jako malé dítě jsem běhala pořád. Vlastně si nepamatuju, že bych někdy chodila, jen jsem běhala. Můj otec v té době trénoval na maraton, jen tak pro zábavu. O víkendech jsme za ním jezdívali do lesa, kde trénoval, a nosili mu pití a já se k němu vždy na část běhu připojila. Nejprve sto metrů, pak osm set, až z toho byl kilometr a on řekl, že hned jak budu starší, přihlásí mě do atletického klubu. A v devíti letech se tak taky stalo.
Jak se díváte na městské běhy, jako je We Run Prague?
Jsou to fakt jedinečné akce, při nichž není nutné překonávat rekordy a běhat rychle. Jde o to, užít si běh a oslavit ho. Je skvělé, že lákají spoustu lidí, protože věřím, že běh utužuje člověka, dodává mu sebejistotu a dělá ho tak nějak šťastnějším. Děti běhají ve škole, ale tyhle akce dávají příležitost běhat i dospělým a vlastně celým rodinám.
Čemu dáváte přednost vy, běhu městem, nebo přírodou? Maraton se běhá na silnici, proto se ptám.
Ano, maraton se běhá na silnici, ale moje srdce to táhne víc do přírody, protože tam jsem s během začínala. Běh si opravdu užiju v krásném lese nebo na pobřežní stezce. Při běhu mě baví objevovat. Ale úplně nejlepší je poznávat města. V Praze jsem poprvé a jsem ráda, že ji trochu poznám během závodu. Mám to tedy jako mix, obojí má své kouzlo.
Paula RadcliffováNarodila se v roce 1973 v anglickém Davenhamu, měří 1,73 metru a váží 54 kilogramů. Mezi její největší úspěchy patří například maratonské zlato na mistrovství světa v Helsinkách v roce 2005, zlaté z mistrovství světa v přespolním běhu v letech 1992, 2001 a 2002 a vítězství na evropských šampionátech v letech 1998 a 2003 v téže disciplíně. Od roku 2002 drží rekord v maratonu, uběhla ho za 2:15:25. |
Na jaký závod nejraději vzpomínáte?
Ráda vzpomínám na své první vítězství na mistrovství světa v přespolním běhu, protože předtím jsem končívala jen na druhém, třetím, čtvrtém místě. Nedá se říct, že mi ten závod úplně sedl, trať byla plná hlubokého bahna, ale byl to pravděpodobně první závod, kdy jsem věděla, co opravdu dělám a proč. Bylo to, jako bych v hlavě slyšela hlas, který říkal "dělej tohle a tamto", a nakonec jsem vyhrála ve finiši. Všechny jsem předsprintovala, což u mě dříve nebylo zvykem.
Uvízl vám v paměti ještě na jiný závod?
Určitě bych zmínila londýnský maraton v roce 2002 a světový rekord, protože to bylo jedinečné. Podpora od publika byla neskutečná. Vzpomínám si, že jsem jako malá holka tento maraton sledovala, protože v něm závodil i můj otec, a doufala jsem, že toho budu jednou také součástí. A ono se to splnilo. Je to skvělé, splnit si sen.
Používáte někdy běh jako prostředek k úniku z problémů?
Ano, po celou dobu. Běh je nejlepší činnost, během níž se mohu v klidu zamyslet, a nemusí to být jen útěk od problémů. Je to spíš příležitost, jak najít klid a vyrovnanost. Když jsem byla ve škole a měla náročný úkol, obula jsem tenisky a vyrazila si vyčistit hlavu a načerpat inspiraci. I dnes, když musím učinit důležitá rozhodnutí, udělám ta nejlepší právě při běhání.
Máte představu, kolik bot jste za život zničila?
Opravdu spoustu. Když jsem byla v plném tréninku, měnila jsem boty každé tři týdny.
Kolik jste za ty tři týdny naběhala?
Běhávala jsem dvě stě, dvě stě dvacet kilometrů za týden.
To je fakt hodně. Zkusil jsem běhávat sto padesát kilometrů týdně, ale tělo to nevydrželo dlouho.
Jasně, ale já to měla jako práci na plný úvazek.
Jak po těžkém tréninku nebo závodech regenerujete?
Je dobré jít si vyklusat a doplnit energetické zásoby. Pravidelně končím trénink pětiminutovým výklusem, potom "leduju" nohy a chodím na masáž. Kromě toho dělám obyčejné věci, přečtu si knížku, zajdu do kina, ale nejvíc si odpočinu, když si hraju s dětmi.
Zkoušela jste někdy ultra závod?
Nikdy. Myslím, že to někdy vyzkouším, ale zatím si nejsem jistá, jestli jsou na to moje nohy připravené. Někdy v budoucnu bych to ale zkusila ráda, uvidíme.
Co si myslíte o ultramaratonských závodech v extrémních podmínkách? Je to podle vás bláznovství?
Vůbec ne, myslím, že je to úžasné. Je to úplně jiný druh běhání. Na ultramaraton musíte být mnohem zkušenější, vaše tělo a mysl musí být mnohem odolnější. Účastníky takových závodů nesmírně obdivuji.
Znáte nějaké české atlety?
Na prvním místě je Barbora Špotáková, ale tou hlavní je Andrea Šuldesová (bývalá úspěšná česká reprezentantka v běhu na 1 500 metrů – pozn. Rungo.cz), protože s ní jsem závodila. A v neposlední řadě také Zuzana Hejnová, ta se ohromně zlepšila, její technika je lepší a lepší. Je to neskutečný talent.
A co Emil Zátopek?
On je jednou z mých největších inspirací, příběh o tom, jak trénoval ve vojenských botách, znají všichni. Když jsem běžela na svých prvních závodech, ale vlastně to platí dodnes, lidé říkali, že kývám hlavou a hledím hodně zpříma stejně jako on. Byla to zajímavá osobnost a velký dříč. Znamenal pro mě víc než třeba Abebe Bikila.
Byla pecka být u toho"Tahle že dává maraton za dvě a čtvrt hodiny?" blesklo mi hlavou, když jsem uviděl běžkyni drobné postavy poprvé. Samozřejmě, byly to víc než hloupé předsudky, jak se ukázalo po rozhovoru, když jsem měl tu čest být ve skupince, která Paulu Radcliffovou při We Run Prague doprovázela. Hned od prvních metrů bylo jasné, že její soutěživost vítězí nad jejím plánem držet se tempa kolem 4:30 na kilák. Začátek pojala opravdu svižně. Stále však musela brzdit, protože jí bránili v rozletu pomalejší běžci. Pro nás jako doprovod to však bylo boží požehnání. Když jsem ale viděl, že už s tím opravdu zápasí, pasoval jsem se do role rozrážeče.  Zážitek. Účastníci We Run Prague si mohli zaběžet ve vláčku s hvězdou maratonu a přespolního běhu Paulou Radcliffovou. Za tunelem pod Vyšehradem už byla situace mnohem lepší. Paula se ke mně naklonila a zeptala se: "Jak se řekne good luck česky? Hodně štěstí! O.K. A come on? Pojď, makej. Hm hm.“ Párkrát to na trati vystřelila, ale bylo vidět, jak se s tím pere. My ostatní se začali prát s jejím vražedným tempem, ubíjel mě už jen samotný pohled na její styl. Taková lehkost! Krok byl ukázkově dlouhý a těžiště stále přesně tam, kde má být. Na Václavském náměstí čekal Paulu krátký rozhovor s moderátorem akce a poté skupinka fanoušků v britských barvách, která spustila obrovský aplaus, jen co se Paula ocitla na dohled. Zpáteční cestu do Žlutých lázní mám už trochu v mlze. Jisté je, že u Mánesa se vláček Paula proměnil v rychlovlak TGV a na něj jsem ten den jízdenku neměl. Její tempo 3:45 bylo opravdu nad moje síly. Doběhl jsem do cíle asi minutu po šampionce. |
