Běh pro nepřizpůsobivé excentriky
Chcete se vydat na trať městem v kostýmu králíčka? Nebo jako domina? Či snad docela nazí? Můžete. Při závodě Bay to Breakers je totiž možné téměř úplně všechno, odehrává se ostatně v bohémském San Francisku. Kořeny běhu sahají do roku 1912, kdy se jím pořadatelé snažili vrátit městu duch, o který přišlo při povodních o šest let dříve.
Od té doby se akce obrovsky rozrostla, dokonce tak, že v roce 1986 získala zápis v Guinessově knize rekordů jako největší běžecký závod na světě – tehdy sanfranciskými ulicemi proudilo 110 tisíc běžců. Rekord závod držel až do roku 2010.
Fotogalerie |
Nejde ale jen o počet sportovců, běh si získal světové renomé především excentrickou, karnevalovou atmosférou. Městem se při něm neprodírají jen tradiční hrdinové jako Supermani, Batmanové či Spidermanové, ale nejrůznější zvířátka, na své si přijdou vyznavači a vyznavačky fetiše, a kdo chce, obleče si na sebe pouze tenisky. K tomu všemu si přidejte techno vibrace či rocková vystoupení a máte hrubé kontury akce pohromadě. Není to běh, je to jízda.
Podle některých konzervativnějších obyvatel města se však v posledních letech začala akce vymykat zpod kontroly, město proto v roce 2009 zavedlo nulovou toleranci a vyhlásilo zákaz prodeje alkoholu, nahoty a další restrikce. Následovala vlna nevole, její fanoušci se báli, že přijde-li běh o svou nepřizpůsobivost, vytratí se jeho kouzlo. Protesty byly tak silné, že město muselo couvnout: zákaz nahoty zmizel, zamítnutí alkoholu a opilství sice technicky na papíře zůstalo, vytratily se ale zmínky o nulové toleranci. Uf!
Šlohněte vozík a udělejte z kámošů psy
Je to obdoba slavného aljašského závodu psích spřežení Iditarod – až na to, že se odehrává ve městě, že se obejde bez sněhu, že týmy nemají sáně a že při jízdě nezaštěká jediný pes. Jinými slovy: je to Iditarod totálně vykloubený a postavený na hlavu. Po bostonských ulicích, daleko od přírody, se při něm kodrcají nákupní vozíky tažené samotnými lidskými závodníky, oděnými do bizarních kostýmů.
Starosvětská úřednická elegance v pohybu
Tihle jistě vyběhli s boží podporou.
Zdolat musejí něco přes pět kilometrů, během nichž je čeká pět kontrolních stanic v barech a hospodách. V každé se musejí zdržet dvacet minut – konzumovat během nich alkohol organizátoři neformulují jako povinnost, protože vědí, že to ani není potřeba. Kromě popíjení se na zastávkách soutěžící zapojují do soutěží, jako je tanec u tyče a ještě mnohem větší ptákoviny, například Tea Party: Na hlavu si dáte čepici, na jejím kšiltu jsou po každé straně přišity dva čajové sáčky na šňůrce. Vaším úkolem pak je rozhýbat hlavu tak, abyste oba sáčky vyhodili a usadili nahoře na kšiltu. Ne, o intelektuální rébusy fakt nejde.
Jinak toho po soutěžících rozpustilí pořadatelé běhu Boston Urban Iditarod moc nechtějí: "Bavte se, nedodržujte pravidla, držte se mimo silnice a závoďte o vítězství!" A na plnou pusu též radí, jak získat nákupní vozíky: Najdete je u obchodních domů, ony jich mají hodně a prý je potěší, když jim od nich pomůžete. Dejte ale na sebe pozor. "Poslední věcí je, kterou bychom chtěli, je, aby vás chytli, jak je kradete, ehm, jak si je půjčujete," vzkazují.
Duhová akce, ale Gay Pride to není
Celý koncept je prostý: vybíháte celý v bílém, po pěti kilometrech cílem proběhnete jako duhoví lidé. Kolem trati jsou totiž po jednom kilometru rozestavěni dobrovolníci, kteří na vás stříkají jednu barvu za druhou (konkrétně žlutou, modrou, zelenou, růžovou a ještě jednu, kterou organizátoři nazývají "extravaganza").
Barevná běžecká radost
Podle barevných vrstev se tihle závodníci už blíží k cíli.
A není to přitom zábava, co se zrodila z nudy maloměsta, bývá to velkolepé. Už první ročník se před rokem skládal z celkem padesátky akcí, jichž se zúčastnilo na 600 tisíc běžců, letos už The Color Run proběhl stovkou měst a zapojilo se do něj více než milion lidí.
Cílem podniku je směrovat veřejnost ke zdravějšímu životnímu stylu – a daří se mu to, až šedesát procent jeho účastníků jsou lidé, kteří se účastní závodu poprvé v životě.
