Se svým přítelem jsem už dva roky a zhruba po půl roce vztahu jsem si na pyscích nahmatala takové malinké výrůstky. Nepřikládala jsem tomu žádnou váhu, byla jsem zrovna v té nejbujařejší fázi zamilovanosti, takže jsem si koupila mýdlo na intimní hygienu a bylo vymalováno.
Jenomže mýdlo samozřejmě nepomáhalo a množství výrůstků se stupňovalo. Byla jsem hodně naivní a neopatrná a na gynekologii si zašla až o měsíc později. Samo sebou jsme se celou tu dobu milovali jakoby nic a není se ani čemu divit, protože jsme si mysleli, respektive já si myslela, že se nic neděje.
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Na gynekologii jsem šla skoro s úsměvem, nečekala jsem, že bych mohla dostat takovou hnusně studenou sprchu, ale stalo se. Dokonce jsem se rozplakala. Pan doktor mi nepříjemným tónem hlasu pověděl, že mám genitální bradavice a že jich mám vážně hodně, že to na těch pyscích vůbec nic není a že v pochvě jich mám celý houf.
Mazání nepomohlo
Napsal mi "kyselinu" verrumal, která zapáchá víc než aceton a připomíná průhledný lak na nehty. Štětečkem, který je stejný jako od onoho laku, jsem si měla bradavice natírat.
Stejně tak přítel, který si má zajít k lékaři (ten jich měl ale jen pár). Pak se uvidí. Nechci vám ani povídat, jak šíleně to nanášení "kyseliny" do pochvy bolelo.
Moc dlouho jsem to nevydržela, a navíc to ani nijak nezabíralo, protože štěteček byl krátký a nešel nastavit do vhodné polohy.
Přítele jsem, ačkoli vážně nechtěl, donutila si zajít alespoň ke kožnímu, který mu ale nic moc neřekl, jen mu dal nějaký krém. Přišlo mi celkem nefér, že já tak trpím a on dělá problémy z toho, že by měl ukázat pindíka lékaři, který jich za svůj život viděl tisíce. Na druhou stranu mi byl oporou a snažil se na internetu hledat veškeré možné i nemožné rady, které by nám mohly pomoci.
Inu, verrumal nepomáhal a já opět "vesele" jela na gynekologii. Lékařka se mi snažila bradavice natírat sama, ale k ničemu to nevedlo, takže mi nabídla, že je mohu odstranit operativně. Neviděla jsem jinou možnost, takže jsem do toho šla.
Ani operace nepomohla
Personál v nemocnici byl velmi příjemný, ale to nemění nic na tom, že jsem usínala v hnusně zelené místnosti s roztaženýma nohama a kolem mě stáli asi 3 doktoři, 4 sestry a dvě zaučující se praktikantky jim koukaly přes rameno.
Probudila jsem se asi půl hodiny po zákroku a jela jsem domů. Nijak zvlášť to nebolelo, ale je to krajně nepříjemné. Od týdne do tří po zákroku jsem měla neustále výtok, který mi vyplavoval strupy z pochvy, takže to vypadalo celkem nechutně. Musela jsem nosit obrovské vložky, ačkoli mi v nemocnici řekli, že by bylo fajn ono místo větrat.
Ale jak si chcete větrat ono místo, když vám z něho neustále něco teče a vy musíte do školy. Doufám, že je jasné, že sex byl pasé, a to zhruba pět týdnů. Takže katastrofa. Možná i to je důvod, proč jsem v té době byla tak protivná.
Uplynuly dva měsíce a ačkoli nějaké bradavice zmizely, většina zůstala na svém místě.
Takže jsem šla znovu pod skalpel. Opět uplynuly dva měsíce, a ač jsem v pochvě už nic neměla, bradavice se začaly objevovat znovu. Jsou jako plevel, když je nevytrhnete i s kořenem, začnou růst, množit se a škodit.
Na další operaci už jsem nechtěla jít ani náhodou, zaprvé to bylo k ničemu a zadruhé už jsem z toho byla celkem nešťastná a vyždímaná.
Očkování mi zabralo
Byla tu však ještě jedna možnost, ke které byli ale všichni lékaři skeptičtí, a to očkování děložního čípku, které chrání i před genitálními bradavicemi. Nikdy dřív jsem o tomto očkování neuvažovala, říkala jsem si, že mě stejně může dostat rakovina čehokoli jiného, ale nakonec jsem k tomu byla nepřímo donucena.
Holt topící se stébla chytá. Ono je to očkování celkem dost drahé, ale díky bohu se na mě ještě vztahovala "dotace" pojišťovny, takže mi byla polovina uhrazena. No a světe div se, ono to pomohlo. Ani nemůžu vysvětlit, jak jsem byla šťastná.
Dá se totiž říct, že jediná jiná možnost by byla totální absence sexu a navíc vypalování, zmražování nebo něco podobně úžasného - a to jsem si vážně představit nedokázala a ani nechtěla.
Stejně "postižené" ženy mohou brát moji zkušenost jako jednu z možných alternativ léčby, ačkoli ani u očkování není zcela jisté, že pomůže. Naděje však umírá poslední.
