Poté, co mi doktoři nahmatali malý uzlík, doporučili mi jít pro jistotu na vyšetření na endokrinologii.
Na termín jsem čekala docela dlouho, když se mne ale paní doktorka konečně ujala, věci nabraly rychlejší spád. Nejprve jsem byla na ultrazvuku krku a hned při první prohlídce mi v pravém laloku štítné žlázy lokalizovali poměrně velký uzel složený ze dvou menších uzlů.
Odběry krve ale neukázaly nic alarmujícího, hladinu hormonů jsem měla v normálu, takže jsem si jen dohodla termín další kontroly a pro jistotu dostala léky, ty nejslabší.
Uzel se zvětšil
Bohužel při druhé kontrole na ultrazvuku o pár měsíců později se ukázalo, že se uzel zvětšil, a tak jsem byla poslána do specializovaného ústavu, kde provedli jeho punkci - odebrání malého vzorku pro laboratorní vyšetření, biopsii.
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Všichni se stále domnívali, i vzhledem k mému věku (tehdy mi bylo tak sedmnáct a půl), že jde jenom o takzvanou zbytnělou tkáň, což by stále nebylo nic vážného. Ovšem trochu znepokojující bylo, že se uzel stále mírně zvětšoval.
Biopsie neprokázala povahu uzlíku, takže se paní doktorka rozhodla pro operaci. Zvýšili mi dávky léků a zakázali jíst mořské ryby - kvůli obsahu jódu, který štítná žláza v těle zpracovává. V nemocnici jsem si poležela týden, pár dalších jsem strávila doma. Na krku mi zůstala šesticentimetrová a ne moc vzhledná jizva.
Dopis naháněl strach
Odebraná polovina štítné žlázy byla poslána na rozbor a za tři týdny mi oznámili, že jde o papilární karcinom v počátečním stadiu, proto bude potřeba štítnou žlázu úplně odstranit a podstoupit léčbu radiojodem.
Za měsíc jsem měla druhou operaci, doktoři se trefili do téže jizvy, pooperační rekonvalescence ale byla trochu těžší. Každou chvíli jsem chodila na odběry krve, ale nikdo mi nebyl schopen říct, co přesně se bude dít dál. Nejhorší bylo, že i moje ošetřující lékařka z Endokrinologického ústavu mi nedokázala říct nic konkrétního, ačkoliv zrovna od ní bych to čekala nejvíce.
Operaci jsem absolvovala v červenci, ale teprve na konci podzimu mi "konečně" přišel zvací dopis na kliniku nukleární medicíny.
Dopis byl napsán velmi formálně a naháněl celkem strach. Bylo mi v něm řečeno, kdy mám nastoupit, ale hlavně, co všechno si s sebou nesmím vzít (vlastní oblečení, knihy, ručník...). Upozorňovali mě i na možné riziko kontaminace mobilu a počítače.
Hlavním poselstvím dopisu se tak pro mě stala skutečnost, že mě v lednu na dva týdny zavřou někam do podzemí nemocnice a budu naprosto odříznutá od světa, protože i návštěvy se zdály být zakázanými po celých čtrnáct dní. Wi-fi síť na oddělení neexistuje, ačkoliv by právě tady určitě byla velmi žádoucí, vzhledem k nemožnosti komunikace s přáteli a rodinou.
Realita se nakonec ukázala být trochu příjemnější, návštěvy byly povoleny, i když ne po celou dobu hospitalizace a jen na patnáct minut. Na pár dnů jsem dostala i rukavice, abych mohla používat mobil a počítač.
Rakovina ze stresu?
Radioaktivní jód jsem dostala ve dvou dávkách, kromě hodně suché kůže a trochu nepříjemnému tlaku v krku v prvních dnech všechno proběhlo docela v pohodě. Po dvou týdnech jsem byla propuštěna domů.
Do konce života budu brát léky a ještě pár let budu chodit na kontrolní vyšetření, kdy mi budou podávat malé dávky radiojodu.
Souběžně s určením diagnózy začalo i pátrání po možných příčinách (bohužel až na prosbu rodiny, lékařům to bylo prakticky jedno). Vyloučen byl Černobyl (narodila jsem se 1993) i radon v místě bydliště. Dalším faktorem je stres, tak tomu zřejmě bylo i u mě.
Štítná žláza je na psychickou zátěž velmi citlivá, jen málo stačí k tomu, aby přestala správně pracovat. Rakovina štítné žlázy je jedna z těch šťastnějších variant rakoviny, dá se dobře a rychle léčit, zároveň ale velmi snadno u člověka propukne.
Doktorům chyběl osobní přístup
Co mě ale nejvíc zarazilo, byl přístup lékařů. Z medicínského hlediska si nemůžu stěžovat na nic závažného, ale jejich osobní přístup při sdělování diagnózy a dalších informací byl žalostný. Hodně mě dopředu vyděsili a psychicky vyčerpali, ačkoliv se nakonec ukázalo, že to ani nebylo potřeba.
Navíc některé informace, které jsem o své nemoci přímo od nich dostala, se neukázaly být tak úplně pravdivé, jak mi potvrdili jiní lékaři.
Myslím, že je nešťastné, jak český pacient vnímá svého lékaře – jako nedotknutelnou autoritu. Málokdo má odvahu konzultovat diagnózu s jiným odborníkem, ačkoliv v zahraničí je to běžnou praxí. Jsem ráda, že jsem se svěřila do rukou více odborníků, protože tak jsem dostala pravdivý a ucelený obraz o své nemoci.
