Jako dítě jsem byla veselá a hodná. V pubertě jsem se začala zajímat o psychologii, a se svými vrstevníky jsem si proto příliš nerozuměla, což mě uvádělo do depresí.
Vážila jsem 45 kilo
V té době jsem měla přítele, který mě pošťuchoval, abych trochu zhubla, až jsem přestala jíst. Moje váha klesla až na 45 kilogramů.
Stala se ze mě anorektička. K tomu se přidala paranoia, že mě neustále někdo sleduje, že moje rodina a blízké okolí je v ohrožení. Přítel mi za to nejdříve vynadal, ale později se ukázalo, že jsem opravdu nemocná.
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Jednoho dne - bylo mi asi 20 let - mi bylo už tak moc zle, že mi rodiče museli přivolat sanitku. Odvezli mě do nemocnice, kde jsem dostala umělou výživu. Poté jsem byla přemístěna do léčebny, kde jsem o sobě asi měsíc a půl vůbec nevěděla.
Jen mě hlídali, abych jedla a spala, protože jsem byla schopná probdít i několik dní. Až léky to ztlumily. Diagnóza zněla schizofrenie.
Bála jsem se jet metrem
Během té doby jsem začala opět přibírat na váze. Byla jsem ráda. Na léčení jsem strávila několik měsíců a začala jsem se cítit lépe.
I přesto ale zůstal silný strach vyjít znovu mezi lidi, cestovat metrem, jít sama do kavárny nebo do nákupního centra. Nakonec mě propustili celkem stabilizovanou, bohužel přítel toto období neunesl a rozešli jsme se.
Dva roky jsem se trápila, ale i to přebolelo a léky a pravidelné lékařské konzultace mi v tom také pomohly. V tomto období jsem vystřídala i několik krátkodobých zaměstnání. Bohužel neúspěšně.
Strachu jsem se nezbavila
Nyní mám již pět let stálého partnera, který mi rozumí a pomáhá mi. Strachu jsem se ale zatím nezbavila. Každý den musím začínat znovu. Pomáhá mi jít mezi lidi a snažím se trénovat pobyt mezi nimi, abych si zvykla.
Ne vždy se cítím dobře, někdy mám pocit, že z lidí cítím to negativní, jako je závist, strach, neklid a potlačený vztek. Stále se bojím, že mi chtějí ublížit, ale nyní již vím, že je to jen v mé hlavě.
Dnes vím, že moje víra, že se budu opět cítit lépe, je to nejdůležitější. Sílu čerpám především z literatury o lidské mysli, která mě učí pozitivně přemýšlet. Uklidňuje mě poslech relaxační hudby, nebo procházky v lese. Pokud to jde, snažím se vyhýbat negativním vjemům a stresujícím situacím.
Nemoc se může vrátit
Vím, že se nemoc může vrátit, ale nechci podlehnout lítosti, naopak chci být kladným příkladem pro druhé. Ráda bych inspirovala ostatní lidi, aby jim to pomohlo porozumět a neodvracet se od této nemoci.
Naopak bych chtěla takové lidi povzbudit, pomáhat jim, aby neměli strach a nebáli se především doktorů, protože mně pomohli. Věřím, že psychiatrie může lidem velmi pomoci, aniž by se museli cítit nenormální.
