Babička měla nemocné srdce a umřela na mozkovou mrtvici. Ne, bohužel opravdu přesně nevím, jestli měla vysoký krevní tlak. Ano, cukrovkou také trpěla, stejně jako dědeček. Ten umřel na rakovinu plic, to si pamatuji dobře, bojoval do konce. Stejně jako babička. Když ji odváželi do nemocnice po druhém ataku mrtvice, ještě si stihla namalovat pusu červenou rtěnkou. Za 14 dní zemřela. Dáma do poslední chvilky. Ještě mám schovanou její taštičku na šminky. I na to jsem myslela, když jsem před více než 14 dny přijela s poměrně silnými porodními bolestmi (každé tři minuty) do pražské porodnice v Podolí.
Blog Markéty Grosmanové |
Jedna moje kolegyně fejetonistka o tomto podolském paradoxu myslím napsala celý fejeton. Je totiž záhadou, že ačkoli do tohoto slovutného ústavu chodíte celé těhotenství, rodinnou anamnézu ze sebe musíte vysypat na požádání minimálně pětkrát. A to ji každý ze zdravotníků píše do počítače. Asi není možné, že je nemají propojené, že? To by asi jinak byla všechna ta drahá vyšetření na nic… Já si to prostě vysvětluju tím, že nám rodičkám vlivem hormonů poměrně mdlého rozumu trénují mozek. Proč ne, při pomyšlení na babičku vlastně možná byly porodní bolesti na chviličku menší.
K tomu, že jsem je na chvíli tolik nevnímala, přispěl i můj partner. Těsně před odchodem na porodní sál (bolesti co dvě minuty) to na něj logicky "přišlo". Neznalý poměrů českého zdravotnictví očekával toaletu s papírem. Když pochopil, jak se věci mají, překonal okamžiky bezmoci tím, že ze svého již zcela plného zápisníku použil ty stránky, kde byly nejméně důležité poznámky. To všechno ho zdrželo, vysvětlil mi, když se po dvaceti minutách zase objevil. Za dvě hodiny byla dcera na světě. Hypermoderní porodní sál, zlaté sestřičky, prostě luxus.
Blog na víkendKaždý týden má jeden z vašich blogů šanci uspět jako Blog na víkend. Vydáme ho v košilce OnaDnes.cz a autorka dostane honorář. Tento víkend zvítězila Markéta Grosmanová. Její blog najdete zde. |
O to větší šok nastal na poporodním oddělení. Osmdesátá léta. Hned se mi vybavily vzpomínky na dobu, kdy jsem tu před dvaceti lety ležela poprvé. Je to tu prakticky stejné, jenže tenkrát jsem měla protekci a ležela na pokoji s toaletou a sprchou. Nyní se za takové pokoje zcela správně platí v rámci nadstandardu trochu dost přehnaně až 2 600 korun, skoro jako v hotelu v Hilton, kde noc seženete od 3 000 korun. Co je horší, takové pokoje jsou v Podolí velmi často obsazené.
A tak vás několikrát denně čeká následující eskapáda: vstát z postele, rychle najít všechny (a že jich potřebujete hodně) hygienické potřeby, nezapomenout ručník, najít bačkory, nezapomenout župan, popadnout miminko a se zkříženýma nohama pomalu, ale co nejrychleji doběhnout na společné toalety a sprchy na konci chodby. Miminko odložíte u sester (nesmí zůstat samo na pokoji) a v cílové rovince zahlédnete publikum. Návštěvy, které se tam přišly podívat na své novorozené děti a vnoučata, se vám už chystají zatleskat, vy ale uděláte brilantní fotbalovou myšku a odbočíte na vytoužené sociální zařízení. Uf. A nejpozději za dvě hodiny zase, ve dne v noci. Asi by tam nemohli dát třeba závěs… Asi ne, nebyl tam ani v roce 1991.
Slavnostní a lehce sentimentální nálada tu ale samozřejmě nakonec přijde na každou. Maličko mi proto začalo vadit, když se na pokoji objevil už asi dvacátý člověk v bílém plášti. Jedna na vás zamíří pistolí, nelekejte se, je to moderní teploměr, co měří na dálku, další přijde s hadrem na podlahu, další (jiná) s hadrem na umyvadlo, čtvrtá (nevymýšlím si, zase jiná) s hadrem na stůl. O lékařích ani nemluvím, je jasné, že k vám bez varování můžou vtrhnout brzy ráno, zatímco vy si dovolujete spát, rozsvítit, nadzvednout peřinu a odškrtnout si, že vizita byla provedena. Já se na ně snad ani nezlobím. A i kdyby ano, vzpomenu si na primáře zdejšího neonatologického oddělení Zbyňka Straňáka, který zachraňuje ta nejmenší miminka v zemi. Před 15 lety jsem s ním dělala rozhovor a minimálně jedno celé odpoledne do něj byla zamilovaná.
Moje dcera ale vážila čtyři kila dvacet, takže primáře Straňáka nepotřebovala, a tak jsem druhý den po porodu zjistila, že navzdory všem svým předchozím vyhlášením, jsem trošičku alternativní. Samozřejmě nemám na svou kamarádku, která na konci devadesátých let neměla sílu se hádat s personálem a druhý den po porodu z porodnice prostě utekla. Netušila jsem to, takže mě překvapilo, že když jsem jí blahopřála k miminku, slyšela jsem zvuk aut. "Šla jsem nakoupit, manžel spí, je po porodu vyčerpaný," vysvětlila mi ta statečná žena. Už s ním není, dobře udělala.
Já utíkat nemusela, doba pokročila, a tak byli všichni milí nebo alespoň korektní, i ta paní doktorka, co mě musela před podepsáním propouštěcího reverzu varovat, že umřít můžu já i moje dcerka. Přežily jsme. Tatínek taky.
