Bylo mi 15 let a v tu dobu jsem už sedm let jezdila na koních, byl to můj svět, milovala jsem to, až do osudného dne. První dubnový den roku 2002 jsme s kamarádkou vyrazily na výlet. My dvě a dvě kobylky. Jela jsem na kobylce, která pro mě byla neznámá, ale vypadala klidně, tak mě nic neděsilo.
Po půl hodině se ale kobylka lekla a shodila mě. Spadla jsem na pole, kamarádka se ptala, jestli jsem v pořádku. V tu chvíli jsem ještě byla. Už jsem vstávala, když kobylka vykopla ještě jednou a trefila moji hlavu.
Nová helma mi zachránila život
Naštěstí jsem měla novou helmu. Začaly utíkat minuty, které rozhodly o mém bytí. Napřed přijela záchranka, pak přiletěl vrtulník a odvezl mě do Prahy. V ten okamžik vyrazila za mnou do nemocnice i má rodina.
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Doktoři po rentgenech zjistili, že moje zranění je vážnější, než se čekalo. Když skončila sedmihodinová operace hlavy, nikdo prý netušil, jak se proberu, jaké následky úraz zanechá.
Pro mou rodinu to bylo nejtěžší období. Probere se, neprobere? Ochrnutá, neochrnutá, mentálně postižená?
Bude můj mozek normálně fungovat?
Nikdo z lékařů nebyl schopen říct, jak můj mozek začne po takovém úrazu a zákroku znovu fungovat. Rodiče měli od 1. dubna zapálenou svíčku naděje, kterou znovu a znovu obnovovali, aby stále hořela.
Když přišli 10. dubna domů, svíčka nehořela. Přišlo to, na co nechtěli myslet, ale zároveň to čekali. V ten den mě probrali z umělého spánku. První dny mám stále ještě v mlze, nevím přesně, co se se mnou dělo.
Ale pak za neuvěřitelné podpory rodiny jsem se znovu naučila chodit, mluvit, myslet, jednat. Začátky byly těžké, celodenní opakování mých pěti vět už muselo lézt rodině na mozek, ale každým dnem viděli změnu k lepšímu.
Už zase jezdím na koni
Po půl roce jsem začala normálně chodit, dvojité vidění mi také zmizelo a jediné, co mi z úrazu zůstalo, je, že neslyším na jedno ucho, někdy mám i problém se stabilitou. S ohledem na všechno, co z toho mohlo být, jsou to jen maličkosti, z nichž si nic nedělám.
Nyní je mi 24 let, mám se dobře, jsem zdravá a před dvěma lety jsem opět začala jezdit na koni. Chci poděkovat své rodině za podporu a všem doktorům, bez nich bych tady už nebyla.
