Od mého prvního životního zlomu uplynuly už tři roky, bylo mi tehdy osmnáct. Poté, co se ukázalo, že klíště je nakažené encefalitidou, mě čekala okamžitá hospitalizace na infekčním oddělení, velmi nepříjemná záležitost jménem lumbální punkce a snad nikdy nekončící kapačky.
Zpočátku jsem si říkala, že to není žádná hrůza, v jednom kuse jsem spala a cítila se jen neustále unavená.
Hučení jako bych stála u dálnice
Po pár dnech se ale stala nečekaná věc. Když jsem se ráno vzbudila, zjistila jsem, že mám ohromné hučení v uších, asi jako bych stála vedle dálnice, a že nic jiného kromě toho neslyším. Byl to pro mě obrovský šok, okamžitě jsem byla odvezena na ušní, kde jsem podstoupila spoustu vyšetření.
Bohužel jsem neslyšela ani diagnózu. Cokoliv mi chtěl lékař říct, musel mi křičet naplno přímo do pravého ucha. Protože jsem toho moc neslyšela, doufala jsem, že je to jenom dočasná věc způsobená nemocí. Abych si zkrátila chvíli, pouštěla jsem si ve sluchátkách na největší hlasitost písničky, které jsem dobře znala, snažila jsem se z nich zachytit aspoň nějaké útržky.
Druhý den ale přišlo konečné stanovisko, mladá lékařka mi sdělila, že bez naslouchátka se už neobejdu. Vyslechla jsem to s klidnou tváří, ale jakmile jsem se dostala do svého pokoje, zhroutila jsem se. Slzy se staly v následujících měsících běžnou součástí každodenního života.
Nový účes, nový život
Tenkrát ale při mně stáli všichni mí blízcí a spolužáci ze školy za mnou denně chodili. Jednou jsem byla na kapačce, tak si kamarádi stoupli za okno a otáčeli mi stránky v kroužkovém bloku, na kterých měli připravený nádherný vzkaz. Je neuvěřitelné, jak dokáží někteří lidé pomoci svým přístupem. Litovat toho druhého opravdu většinou nestačí.
Po návratu z nemocnice jsem se snažila začít zase aspoň trochu normálně fungovat. Obíhání doktorů už mi přišlo úplně normální a chtěla jsem se zařadit zase zpátky do stáda. Především jsem ale pochopila jednu věc: že se kdykoliv může život změnit ze dne na den. Proto jsem si začala plnit sny a žít každým okamžikem. Nový účes, tetování, velké plány do budoucna a hlavně odhodlání.
Člověk prostě musel nějak nastartovat a rvát se se vším po svém. Měla jsem rok před maturitou, takže jsem byla napjatá, jak to všechno zvládnu. Od té doby jsem bohužel i s pamětí trochu na štíru, ale šikovné české ručičky uměly vždy vytvořit tahák na cokoliv. Maturitu jsem nakonec zvládla s vyznamenáním, dokonce jsem se dostala i na vytouženou medicínu a sluch se mi začal postupně zlepšovat.
"Miluju tě!" "Co jsi říkal?"
Dnes slyším relativně dobře, rozhodně si nemám na co stěžovat, protože jsou horší věci na světě. Důležité je uvědomit si, že každý boj může skončit vítězstvím, záleží však na tom, kde vítězství pro každého z nás začíná.
Všem lidem, kterým nějaká okolnost podobně změnila život, přeji, aby měli sílu nové skutečnosti přijmout za své. Má prognóza do budoucna je bohužel špatná, ale jak už jsem řekla, důležité je žít tímto okamžikem, radovat se z toho, co máme.
Já mám milujícího přítele, kterého jsem potkala až po nemoci, ten mě bere takovou, jaká jsem, zvládáme to všechno s nadhledem a jsme rádi, že se máme rádi. Chcete důkaz? On: Miluju tě. Já: Co jsi říkal?
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
