Býval to skutečně perfektní manžel. Vypadalo to, že i on je se mnou šťastný.
Jenže jednou nepřišel domů jako obvykle odpoledne, ale až pozdě večer. Divila jsem se, že je tam tak dlouho, a dokonce jsem měla strach, jestli se mu cestou domů něco nestalo. Asi v šest večer zavolal, že se v práci ještě chvíli zdrží, že neví, kdy přijde. Přišel asi v deset, řekl, že má moc práce a šel si lehnout.
Jen jsem nad tím kroutila hlavou, ale pak jsem nad tím přestala přemýšlet a šla jsem si taky lehnout.
Ve čtyři ráno v práci
Probudila jsem se asi ve čtyři a zjistila jsem, že manžel neleží v posteli. Šla jsem si uvařit čaj, ale manžel nebyl ani jinde v bytě. Ihned jsem vytočila jeho číslo a když se ozval jeho hlas, ptala jsem se, jestli se něco nestalo a zda je v pořádku.
Odpověděl mi jen, že je v práci. Zavěsila jsem a a zůstala stát jako opařená. On už je od čtyř hodin v práci, ačkoliv tam vždycky chodíval až kolem osmé!
Celý den jsem nad tím přemýšlela, ale nemohla jsem přijít na to, jak to, že se takhle změnil. Bylo mi to divné.
Zapomněl na mé narozeniny
Asi dva měsíce se to stupňovalo. Chodil čím dál méně domů, obvykle až kolem půlnoci, někdy v práci dokonce i přespal a pracoval třeba dna dny v kuse. Nevěnoval už moc péče svému zevnějšku jako dřív.
Skončil s tenisem, ačkoli ho před tím hrál tak rád. Ze dne na den se z hodin odhlásil, ani neřekl proč.
Když byl náhodou doma, byl výbušný, v noci nespal a vůbec neodpočíval. Neustále měl v ruce mobil a pracoval i doma. Bylo to hrozné.
Čas se mnou bral jako zdržení od práce a vůbec mi neprokazoval náklonnost jako kdysi. Dokonce si nevzpomněl na moje narozeniny. Byla jsem si vědoma, že mého muže určitě sužuje nějaká nemoc, ale vůbec jsem nevěděla, co by to mohlo být.
Pomohly sbalené kufry
Jednou jsem úplně náhodou narazila na článek o workoholismu. Příznaky a projevy se plně shodovaly. Chtěla jsem ho téhle nemoci zbavit, jenže jsem vůbec nevěděla, jak na to. Potom mě napadl takový šílený nápad, ale musela jsem zkusit, jestli to pomůže. Začala jsem si balit kufry.
Skoro všechno už jsem měla sbalené, když v tom přišel manžel z práce. Hned se mě ptal, jestli někam odjíždím. Řekla jsem mu, že to s ním a s tou jeho prací už nemůžu vydržet a že se stěhuji. V tom na mě vykulil oči a ptal se na důvod. Všechno jsem mu vysvětlila a zdůraznila jsem, že je nemocný, že je závislý na práci.
Svěřil se mi, že mě nechce ztratit, a tak jsem řekla: Buď práce, nebo já. Vztekle se mě zeptal, co po něm vlastně chci. Na to jem mu řekla, že chci, abychom zašli za odborníkem, který mu pomůže. Vysmál se mi, tak jsem práskla dveřmi a šla k výtahu.
Jak jsem k němu došla, slyšela jsem z našich dveří: "No dobře, ale hlavně nikam nejezdi." V duchu jsem se pochválila a vrátila se s kufry zpátky.
Muž se začal léčit
Manžel si hned ten den vzal v práci volno, což byl první úspěšný krok proti nemoci. Zašli jsme za psychiatrem, který jen pokyvoval hlavou a potvrdil, že jde zřejmě o workoholismus a že jediná léčba je netrávit tolik času v práci, nerozčilovat se, obnovit hezké manželství a postarat se o to, aby měl člověk hodně koníčků.
A ještě mu zdůraznil, že když neposlechne, může dostat i infarkt, nebo může i umřít...
Toho se manžel zalekl a vzal si dokonce v práci týden dovolenou. Obnovil své hodiny tenisu a přihlásil se ještě na volejbal. Se mnou trávil zase více času. Práce už nebyla na prvním místě a zdá se, že už je na tom lépe... Má své koníčky, mě a až na posledním místě práci.
Pořád s tím sice docela bojuje, ale jsem si jistá, že jednou se z toho úplně dostane.
|
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
