S manželem jsme se po dvou letech známosti rozhodli, že se vezmeme a pořídíme si alespoň dvě děti. Ještě před svatbou jsem vysadila antikoncepci a doufala, že za pár měsíců už budu čekat první dítě. Nikdy jsem žádné obtíže neměla, a myslela jsem, jak bude všechno snadné.
To hrozné čekání
Každý měsíc jsem s napětím čekala, že se konečně nedostaví menstruace a pokaždé přišlo zklamání. Po téměř roční snaze jsem se rozhodla, že se poradím s gynekologem. Manželovi doporučil spermiogram. Vše dopadlo dobře, a tak nám lékař řekl, že to máme dál zkoušet. Doporučil mi také, abych si měřila bazální teplotu, lépe tím prý odhadnu ovulaci.
Mezitím jsem si na internetu načetla několik doporučení, jak otěhotnění podpořit. Brala jsem vitamíny, po styku dávala nohy nahoru, koupila jsem si ovulační testy, ale pořád nic.
Sex se v tu dobu proměnil ze vzrušujícího zážitku v „dělání dítěte“. Víc jsme se řídili různými výpočty než chutí se milovat. Bylo to opravdu hrozné, jako v továrně na děti, kde ale chybí konečný produkt.
Kolotoč vyšetření
Když naše snaha trvala už téměř dva roky, začalo se znovu s vyšetřeními. Tentokrát jsem přišla na řadu já.
Začalo se s krevními testy a pak jsem šla i na test průchodnosti vejcovodů. Nic konkrétního se ale nezjistilo. Dostala jsem podpůrné hormonální léky a dále jsme zkoušeli, zda se nám to konečně povede. Když miminko stále nepřicházelo, gynekolog mi doporučil navštívit centrum asistované reprodukce.
Po vstupním pohovoru následovalo znovu kolečko všech možných vyšetření a bylo mi doporučeno, abychom zkusili takzvanou umělou inseminaci. Bohužel bez úspěchu. To už naše snaha o miminko trvala více než tři roky.
Umělé oplodnění se nepovedlo
Lékaři se nakonec rozhodli pro umělé oplodnění. Těch jsem nakonec podstoupila pět a NIC. Pokaždé přišlo strašné zklamání, několik dní pláče a přemlouvání, že do toho půjdeme znovu. Psychicky jsem byla už na dně. A to ani nemluvím o tom, kolik to stálo peněz. Ale když chcete dítě, uděláte pro to všechno.
Po pátém pokusu jsem se rozhodla, že to je naposled. Prostě jsem se začala smiřovat s tím, že vlastní miminko mít nebudeme a rozhodli jsem se pro adopci. Vyplnili jsme papíry a doufali, že budeme mít štěstí. Mezitím jsme s manželem odjeli na dovolenou a začali si po letech snažení konečně zase užívat.
Po osmi letech přišel zázrak
Pak ale přišlo něco, s čím jsme opravdu nepočítali. Po jarní dovolené v Egyptě mi najednou nepřišla menstruace. Nejdřív jsem si myslela, že je to změnou prostředí.
Čekala jsem týden, dva a pak se objednala k lékaři. Raději mě vyšetřil ultrazvukem a zjistil, že jsem v šestém týdnu! Nemohla jsem tomu uvěřit, po více než osmi letech snažení, najednou takové štěstí.
Gynekolog mě raději nechal v neschopnosti a doporučil mi, abych odpočívala a byla v klidu. První tři měsíce jsem sice prozvracela, ale pak už jsem se cítila celkem dobře.
A letos 5. prosince jsme se s manželem dočkali. Narodil se nám vytoužený syn Adam. Konečně jsme rodina, a tak letošní Vánoce pro nás byly těmi nejkrásnějšími. Všem, co se snaží o miminko, držíme palce, ať mají takové štěstí jako my.
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
