Je to rok, co jsme se s mým partnerem vzali. Studia, stavba domu a pak svatba při časově náročném povolání? Nic pro mě není nemožné.
Svatba byla skvělá. Dva měsíce poté mě čekaly vytoužené státnice. Jenže.
Manžel mi stále připomínal: "Když chceš mít miminko, kdy jsi byla naposledy na gynekologii?" A já mu odpověděla, že naposledy před sedmi měsíci. Stále mě bolelo v podbřišku a byla jsem unavená.
Hned jsem poznala, že je zle
Tak jsem pro klid jeho i své duše šla na kontrolu. Pan doktor mi pomohl za ruku na křeslo. Zprvu vše bylo normální, ale po chvíli bral stále a stále jiná sklíčka různých barev a zeptal se mě, kolik mi je let. Odpověděla jsem mu, že jednatřicet. On na to, že jsem ještě moc mladá. Řekl mi, že má kdesi nějakého známého na onkologii a že mě tam pošle.
Jenže uběhly dva týdny a stále mi nikdo nevolal. Byla jsem strašně nervózní a nevěděla jsem, co se děje. Tak jsem vyvinula vlastní aktivitu a šla jsem k jinému gynekologovi s tím, co mi ten předchozí řekl. Byl mladší a pečlivější. Poprosil, abych si vylezla na křeslo, že se na to podíváme. Jeho pohled vidím doteď. Věděla jsem, že je zle. Udělal mi stěry a řekl, že se mu nelíbí děložní čípek. A tím to celé začalo.
Po týdnu mi volal a řekl mi, že musím okamžitě na operaci, a jelikož chci mít určitě děti, budeme postupovat pomalu. Diagnóza: nádor děložního čípku. Máte papilomaviry /HPV/ agresivní povahy, sdělil mi. Když mi pan doktor vysvětloval všechny ty postupy a co mě čeká a podobně, a že stále nic není tak černé, jak se zdá, spíše se mi jeho slova v hlavě rozplývala a myslela jsem jen a jen na to, že mám dva měsíce po svatbě, a jak to mám manželovi říct.
Chtěla jsem se rozvést
Všechny plány, škola, dům, děti, všechno se mi tak nějak slévalo dohromady. Nastoupila jsem po týdnu na konizaci děložního čípku. Konizace je malý zákrok, který určuje, kam až nádor sahá, a jestli bude potřeba další postup, anebo po konizaci bude vše v pořádku. Po operaci bylo vše fajn, přijela mamka, sestra s dětmi a užívaly jsme si den, já polehávala. Čekala jsem na výsledky z odebraných tkání. No, a pak zazvonil telefon.
"Máme výsledky, můžete se u nás zastavit?" Z tónu pana doktora mi bylo jasné, že je zle. Požádala jsem pana doktora, aby mi to řekl narovinu po telefonu, že to do druhého dne nevydržím.
"No, víte, je to zlé, ten nádor je zhoubný a podle typů papilomavirů agresivní povahy a zasahuje vám těsně pod membránu. Pokud tuto membránu prorazí, dostane se do posledního stadia, může se vám nádor dostat do lymfatického systému a tam již nastupuje radikální léčba chemoterapií."
Byla jsem jak opařená. Slabá po operaci. Bylo více než jasné, že další, větší zákrok mě nemine. Musela jsem se ale nejdříve zahojit, a tak mi dali termín další větší operace na začátek září. A do toho škola a státnice v srpnu, které jsem si posunula kvůli svatbě. Díky škole jsem možná byla vše schopná ustát a také díky mému manželovi, se kterým jsem se po sdělení diagnózy chtěla rozvést.
Je o několik let mladší a já si plně uvědomovala, že to nemusí zvládnout. Mě v depresích, stavbu domu, on sám na studiích. Říkala jsem mu, že kdybych to věděla, tak bych si ho nevzala, a podobné věty. Vždy mi vynadal a ujišťoval mě, že vše dobře dopadne, protože jsme na to dva.
Zvládla jsem operaci i školu
Byl mi neuvěřitelnou oporou. Kdybyste ho znali. Vymýšlí hovadiny a stále se směje. A je až neuvěřitelné, kam na to chodí. Blížily se státnice a neodmyslitelně se blížil i termín zákroku. Ani nevím, jak jsem se mohla učit. Do hlavy mi nic nelezlo. Ale zvládla jsem to a operaci také. Díky šikovnosti operatéra a výborné péči sestřiček u Apolináře. Moc bych jim chtěla za všechno poděkovat.
Nádor mi vyndali a po první kontrole by vše mohlo být v pořádku. Současná situace je taková, že docházím do COP Centra (centrum onkologické prevence u Apolináře). V září mě čeká druhá kontrola, vždy po půl roce. Snad bude vše v pořádku a mně se opět uleví. Po první kontrole, která dopadla dobře, mi manžel koupil růži, jinak mi květiny nekupuje.
Už bych chtěla zkusit mít miminko. Riziko potratu a nedonošení stále je, ale věřím, že to dopadne dobře a že morová rána, která tak nečekaně zasáhla nás všechny, už nikdy nepřijde.
Pamatuji si na kontrolu u gynekoložky, ke které jsem dříve chodila pravidelně. Na poslední kontrole, než jsem se dostala do těch správných rukou, bez nichž bych tady už možná nebyla, mě prohlížela a něco na děložním čípku viděla. Jenže nad tím mávla rukou a řekla mi, že jsem mladá a že to bude dobré. Neudělala mi ani stěry z děložního hrdla, prostě jakoukoliv kontrolu, aby si byla jistá, že mi nic nehrozí, a o sedm měsíců později se mi obrátil život vzhůru nohama.
Je dobré být ve správných rukách
Je jedno, zda chodíte pravidelně na kontroly. Je důležité chodit pravidelně na kontroly, ale být v dobrých a pečlivých rukách. A v těch já už jsem a doufám, že je to již za mnou, a i kdyby nebylo, dalo mi to jedno: přehodnotila jsem celý svůj život a věci, které jsem vždy řešila, těm už nechávám klidný průběh.
Jak se říká, když nejde o život, nejde o nic. Po státnicích a operaci následovaly promoce. Uličkou jsem si šla pro diplom, všechny ty roky snažení a nervů vyústily v tento den a pro mě tento den již postrádal váhu. Držela jsem v ruce diplom a myslela jsem pouze na jediné. K čemu je, pokud bojujete s tím základním, s možností být tady a teď.
Chci poděkovat za péči lékařům a sestrám z VFN; celé rodině za nesplatitelnou podporu; přátelům a kamarádům za legrácky a vtípky; šéfovi a kolegům, kteří nechali očkovat své děti proti rakovině děložního čípku, a kolegyním, které se nechaly vyšetřit na HPV.
Alespoň k něčemu to bylo dobré, nesmím zapomenout na svého psa, německou dogu, který byl u mě, když mi bylo ouvej. A komu bych chtěla poděkovat nejvíc, je můj manžel, kamarád a přítel do nepohody, bez kterého bych to celé zvládala jen s obtížemi, a určitě bych se tolik nesmála jako vedle něj. DÍKY!
|
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
