Ve čtrnácti mi začaly padat vlasy, za půl roku jsem měla paruku

Poprvé jsem objevila lysinky na temeni hlavy, když mi bylo čtrnáct. Dnes je mi 21 let a doktoři mi s vypadáváním vlasů nedokázali pomoct. Čtenářka Jitka napsala další díl našeho seriálu Můj boj s nemocí.

Vše začalo lysinami, pak jsem přišla o všechny vlasy. (Ilustrační foto.) | foto: Profimedia.cz

Ve čtrnácti jsem si na temeni hlavy našla dvě lysinky. Dětská paní doktorka řekla mamince, že to může být ze šoku, který jsem prožila, když jsem viděla umřít dědečka před pár měsíci. Pro jistotu mi udělala odběry krve, které byly v normě, a poslala nás na kožní.

Paní doktorka na kožním se na mě usmála a řekla, že to bude brzy v pořádku. Začala jsem dvakrát týdně docházet na injekce panthenolu a na speciální léčbu zvanou sněžení, díky níž se stimulují vlasové cibulky.

Vypadávání vlasů to však nezastavilo, řekla bych spíš naopak, zhoršovalo se to.

Vitaminové injekce nezabraly

Po půl roce jsme dostali kontakt na paní primářku kožního oddělení v nemocnici na Bulovce v Praze. Byla usměvavá, řekla, že s tím nic neudělá, a vypsala mi poukaz na paruku. To nebylo to pravé, co chce slyšet holka, která se chce líbit klukům.

AlopeciA totalis

Jde o onemocnění, při kterém úplně vypadají vlasy a chlupy po celém těle.

Pokračovala jsem tedy ve vitaminových injekcích a "sněžení" u své paní doktorky.

Asi po roce jsem dostala kontakt na primářku z Fakultní dětské nemocnice v Brně. Přijala mě k léčení Puva terapií (horské sluníčko) s diagnózou alopecie totalis.

Prvních čtrnáct dní jsem strávila v nemocnici a pak jsem celý rok dvakrát týdně dojížděla 60 kilometrů na 12 minut slunění. Výsledkem byl pouze krásně opálený obličej. Paní primářka navrhla hormonální léčbu.

Po půl roce byly viditelné výsledky. Když jsem však hormony přestala užívat, vlasy vypadaly a s nimi navíc i řasy a obočí. Od té doby už nenavštěvuji žádné doktory. Nikdo mi nedovede odpovědět, jaká je příčina, takže neexistuje léčba.

Léčitelé mě zklamali

Během těch let jsem navštívila i dva léčitele, ti byli spíš zklamáním a velkou spotřebou peněz.

Dnes mi je dvacet jedna, studuji vysokou školu, mám skvělého přítele. Zvykla jsem si na život bez kadeřníka. Trapné poznámky a narážky ignoruji, i když to není vždy jednoduché. Oblibu jsem našla ve sportovních šátcích, v paruce si připadám divně a vypadám o několik let starší.

Naučila jsem se žít s tím, co mi život připravil.

Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu [e-mail]. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.