Rozhodla jsem se napsat, protože na psychické nemoci se stále lidé dívají skrz prsty. Navíc vidím okolo sebe spoustu lidí, kteří si ubližují, jako jsem si ubližovala já. Třeba jim to otevře oči.
Vždycky jsem intenzivně pracovala. Patřím k lidem, kteří neumějí příliš odpočívat a nejraději stále něco tvoří, připravují a plánují. Měla jsem obvykle dvě zaměstnání. Jednomu jsem se věnovala na plný úvazek a druhé byla bokovka na víkendy nebo večery. Pohybuji se navíc v branži, kde můžete přijít o zaměstnání za hodinu, a dvě práce mi dávaly pocit jistoty, že se z ničeho nic neocitnu bez příjmů.
Práce mě hodně bavila a naplňovala. Rok od roku jsem si nabírala stále víc a víc. Zdálo se to být ideální, kdybych nechodila neustále po doktorech, protože mi bylo zle.
Měla jsem zažívací potíže, problémy s alergií, kožní vyrážky a podobně. Prošla jsem řadou testů, rozborů krve, sonografií, strkali mi kameru do žaludku a nikde nic nenašli. Pamatuji, jak jsem říkala lékařce: "Jak to, že mi nic není, když je mi tak zle?"
Plakala únavou, ale pracovala
Přes zdravotní problémy jsem dál pracovala sedm dní v týdnu. Pamatuji si, jak jsem v pátek večer plakala únavou, že musím ráno v pět vstávat a jít do druhého zaměstnání. Byla jsem vyčerpaná, ale přesto nedokázala skončit. Zlom přišel v okamžiku, kdy jsem zhruba po dvou letech měla tři dny volna v kuse.
Třetí den večer jsem se složila. Bylo mi zle od žaludku, klepala jsem se. Nedokázala jsem se vůbec na nic soustředit. Naštěstí jsem poznala, co se stalo, a vyhledala druhý den psychiatra. Diagnóza zněla "úzkostná deprese". Nasadil mi antidepresiva, která mi ale nesedla.
Za dva dny jsem na tom byla mnohem hůř. Ležela jsem v posteli, měla zimnici. Byla jsem strašně unavená, ale nedokázala usnout. Měla jsem hrozný hlad. Takový, že se mi dělalo zle, ale když mi přítel přinesl jídlo, nedokázala jsem ho polknout. Každou hodinu se do mě snažil dostat alespoň jedno sousto.
Seděla na podlaze a brečela
Ve dvě v noci jsme jeli do nemocnice. Nadopovali mě léky a poslali domů. Trochu jsem se prospala, ale ráno nebylo lepší. Seděla jsem na podlaze v kuchyni a zoufalstvím brečela. Znovu následovala cesta do nemocnice a převoz do jiného města na psychiatrii. Na oddělení měli plný stav, takže jsem tam strávila jen asi tři hodiny. Při vyšetření mi lékařka doporučila zkusit psychoterapii. Léky prý můj stav utlumí, ale nevyřeší.
Odmítla jsem další antidepresiva a zkusila bojovat sama jen pomocí terapie a podpůrných léků. Léčba trvala více než rok. Opustila jsem jedno zaměstnání a do druhého chodila zpočátku jen občas. První týdny jsem dokázala pracovat dva dny a třetí den odpoledne už mi bylo tak zle, že jsem musela do konce týdne zůstat doma.
Snažila jsem se odpočívat, ale nedokázala jsem se soustředit na knihu nebo film. První dny jsem jen ležela a zírala do stropu. Postupně jsem zvládala víc a víc a naopak záchvaty začaly být vzácnější. Zhruba po třech měsících jsem už pracovala pět dní v týdnu. Nikdy jsem ale neopouštěla byt bez léku na uklidnění v kabelce.
Musela se naučit odpočívat
Při léčbě jsem pochopila, že depresí jsem trpěla už dlouho, ale projevovala se fyzickými potížemi. Musela jsem se naučit odpočívat. Vyřešila jsem si v hlavě traumata z minulosti. Postupně jsem se vracela do života. Lékaři zprvu říkali, že nevědí, zda se dokážu úplně vyléčit. Dokonce mě opakovaně přesvědčovali, že bez antidepresiv to nemůžu zvládnout.
Hodně jsem také narážela na nepochopení okolí. Slýchávala jsem, proč své záchvaty prostě neovládnu. Proč se neuklidním, neporučím si a podobně. Můj přítel říká, že nikdy netušil, co dokáží nervy a psychika, dokud to neviděl na vlastní oči.
Dneska jsem už v pořádku. Naučila jsem se hlubokou relaxaci. Poslouchám své tělo a odpočívám. Vidím mnoho lidí, kteří jedou na plný plyn a zapomínají tankovat. Snažím se je varovat, aby neskončili jako já se zadřeným motorem, ale neposlouchají. Člověk si to asi musí zažít, aby pochopil.
|
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
