Nejstarší zmínka o chřipkovém viru pochází pravděpodobně ze zápisků "otce medicíny" Hippokrata. Ten už ve své době popsal onemocnění, které se svými symptomy velmi podobá chřipce. Z vojenských zápisků je zase patrné, že se chřipka rozšířila i v athénské armádě na Sicílii.
V roce 1485 byly symptomy onemocnění podobného chřipce popsány v Británii, kde také tisíce lidí podlehly. Královské námořnictvo například muselo zrušit všechny plavby kvůli hromadnému onemocnění námořníků. Na chřipku tehdy lékaři předepisovali citronovou šťávu, dávidla, výluh z tabáku a pouštění žilou. O účinnosti takových metod není potřeba se zmiňovat.
O pandemii chřipky neexistují žádné důkazy až do roku 1580, kdy vypukla ve Španělsku za vlády Filipa II. Vědci se navíc domnívají, že právě královské vojsko a jeho přesuny nesly zodpovědnost za rozšíření smrtelného viru po Evropě, odkud se rozšířil do Afriky, Ameriky i Asie. Pandemie vznikne, když se objeví nový chřipkový virus a začne se šířit tak snadno jako normální chřipka – kašláním a kýcháním. Protože virus je nový, imunitní systém lidí nemá žádnou již existující imunitu.
Španělská chřipka
V osmnáctém století už měl svět za sebou tři chřipkové pandemie a dvě velké epidemie. Ačkoli se lékaři snažili s nákazou bojovat, neměli ani základní informace o chřipkovém viru (někteří například předpokládali, že se šíří pohlavním stykem), a při propuknutí epidemie tak měli k dispozici jen téměř neúčinné metody boje.
Ničivé údery chřipkového viru pokračovaly v devatenáctém století. Ideální podmínky pro šíření chřipkového viru obstarával rozvoj dopravy, růst měst a intenzivní cestování. Virus se tak přenášel mnohem rychleji a na větší vzdálenosti. Například při pandemii, která vypukla v roce 1837, přesáhl počet mrtvých v Berlíně počet nově narozených.
A pak přišel rok 1918. Toto datum bude už navždy spojené s jednou z nejhorších pandemií chřipky. Šlo o jednu z nejničivějších nákaz v lidské historii vůbec. Pandemie si vyžádala téměř padesát milionů životů. Osm milionů lidí přitom zemřelo ve Španělsku, tento hrozivý počet dal také pandemii její jméno - španělská chřipka.
Španělská chřipka se mezi lidmi šířila neslýchanou rychlostí, byla vysoce nakažlivá a úmrtnost dosahovala hrozivých rozměrů (zemřel každý desátý nakažený). Po válce oslabení a podvyživení lidé byli vůči infekci bezbranní. Jen pro srovnání: v první světové válce zahynulo 19 milionů lidí.
Další epidemie
Následující pandemie byly mnohem mírnější. V roce 1957 vypukla nová pandemie asijské chřipky. V tomto případě však měli lékaři už mnohem větší znalosti a choroba byla rychle identifikována; úřady zareagovaly a nechaly vyrobit vakcíny. Nicméně i přesto si chřipka v tomto případě vyžádala téměř dva miliony obětí a virem se nakazila skoro polovina obyvatel na celém světě. Kdo přežil útok chřipky, často podlehl následnému bakteriálnímu zápalu plic, s nímž si oslabené tělo nedokázalo poradit. Na druhou stranu však tímto typem chřipky onemocnělo jen minimum lidí starších pětašedesáti let, protože jejich tělo si stihlo v průběhu předchozích let už vytvořit imunitu.
Poslední chřipková pandemie udeřila v roce 1969. Hongkongská chřipka byla způsobena virem H3N2 a podlehl jí téměř milion lidí. Relativně nízká úmrtnost byla způsobena především dvěma faktory. Viru obsahujícímu protein N2 byli lidé vystaveni už v minulosti a zadruhé H3 virus byl stejný jako v případě asijské chřipky, tudíž většina starších lidí měla vytvořenou určitou imunitu.
