Odpovědí je samotný virus chřipky. Jak uvádí americký výzkum, o kterém informoval nedávno list New York Times, virus je mnohem stabilnější a vydrží déle na studeném a suchém vzduchu. To je také základní podmínka pro vznik chřipkové epidemie.
"Chřipku mnohem snáze chytíte uprostřed zimy při cestě na autobus než ve vyhřátém pokoji," říká Peter Palese, profesor mikrobiologie na Mount Sinai School of Medicine v New Yorku a vedoucí autor studie.
Množství teorií
Palese při svých výzkumech vycházel z lékařských materiálů zveřejněných po chřipkové epidemii v roce 1918, kdy se lékaři snažili zjistit, proč se chřipkový virus rozšířil tak rychle a nabyl smrtonosné síly.
Chřipková sezona panuje v severních zeměpisných šířkách od listopadu do března, tedy v nejstudenějších měsících. Na jižní polokouli je to potom od května do září. V tropech chřipkové epidemie vůbec neexistují.
O tom, proč chřipkové epidemie řádí pouze v zimě, existuje mezi vědci mnoho teorií. Jedna skupina tvrdí, že je to tím, že se lidé více sdružují v uzavřených prostorách. Navíc si virus "předávají" děti ve školách a šíří jej posléze ve svých rodinách.
Další skupina odborníků tvrdí, že zmenšenou imunitu má na svědomí nedostatek vitaminu D a melatoninu, jehož produkce je v zimních dnech menší. Jiní vědci tvrdí, že chřipkové epidemie má na svědomí odlišné proudění vzduchu v průběhu zimního období.
"Víme jen, že jeden z nejvýznamnějších faktorů šíření chřipkové epidemie jsou děti školou povinné, k nimž vedou stopy většiny epidemií," říká Jonathan McCullers, chřipkový specialita ze St. Jude Children´s Research Hospital v Memphisu. "Nicméně tato skutečnost pořád nevysvětluje, proč se epidemie nešíří například v září, kdy se děti po prázdninách scházejí ve škole."
"Argumentace ohledně pobývání ve společných prostorách nedává smysl," říká McCullers. "Lidé pracují celý rok namačkaní v kancelářích. Celý rok jezdí autobusy a metrem, létají letadlem; a to vše bez ohledu na sezonu."
Nadějí jsou morčata
"Při výzkumu chřipky by bylo potřeba získat mnohem víc dat," říká McCullers. Nicméně právě toto důležité získávání dat je překvapivě obtížné.
V ideálních výzkumných podmínkách by byli lidé vystaveni působení viru v rozdílných podmínkách a odborníci by mohli sledovat, jaké jsou podmínky přenosu. Taková studie je ale nepřípustná z etického hlediska.
Neexistují ani věděcky použitelné testy zvířat. Myši nakažené virem chřipky jej totiž nešíří dál. Fretky sice mohou být virem infikovány a působí i jako přenašeči, jsou však pro laboratorní účely příliš velké, koušou a jsou drahé, takže vědci s nimi neradi pracují.
Nicméně doktor Palase narazil na přijatelné řešení. Při studování materiálů z roku 1919, kdy vypukla epidemie chřipky v Novém Mexiku, narazil na klíčovou pasáž, kdy se vědci zmiňují o záhadných úmrtích pokusných morčat. Ta začala umírat poté, co epidemie vypukla. Nejprve si vědci mysleli, že zvířata umírají na otravu jídlem. Pitva však odhalila neklamné příznaky zápalu plic.
Ideálních pět stupňů
Palese se tedy rozhodl testy podstoupit s morčaty vystavenými chřipkovému viru. Tým odborníků posléze měnil teplotu vzduchu a jeho vlhkost. Zjistili, že virus chřipky se nejlépe přenáší při teplotě pět stupňů. Při nižších teplotách se pravděpodobnost přenosu snižovala a při třiceti stupních k přenosu nedošlo vůbec.
Virus se také nejlépe šířil při nízké dvacetiprocentní vlhkosti vzduchu. Pokud vlhkost dosáhla osmdesáti procent, k přenosu nedošlo vůbec.
Zvířata byla infekční o dva dny déle, pokud se pohybovala v prostoru o teplotě pět stupňů než při klasické pokojové teplotě dvaceti stupňů.
Zatím není jasné, proč nakažená zvířata byla déle infekční při nízkých teplotách. Neukázal se totiž žádný rozdíl v jejich imunitní odpovědi. Je však pravděpodobné, že jejich dýchací cesty byly studenější a umožňovaly viru, aby se více šířil.
