Milada stojí každé odpoledne u okna a vyhlíží své děti. Nejdou.
A těžko říct, jestli ji vůbec přijdou do protialkoholní léčebny v Bohnicích navštívit. Moc jim ublížila a některé věci člověk prostě nespraví.
Své o tom ví jednadvacetiletá Miriam z Olomouce. Na řádění opilého otce, který doma rozbíjel nádobí, nemůže zapomenout.
"Dlouho jsem si myslela, že je to za mnou. Ale není," říká. Má teď s rodiči docela fajn vztah, když se osamostatnila. Jen tátovi se podvědomě vyhýbá. Nedokáže ho obejmout.
"Stává se, že se uprostřed noci vzbudím hrůzou ze snu, kdy vidím tátu, jak mě s řemenem dohonil, zatlačil do kouta k radiátoru a řeže mě. Stačím si jen chránit hlavu. Víc než rány mě bolí, že máma mě nechá mlátit. Jen stojí ve dveřích, brečí a mlčí. Trvá pár vteřin, než mi dojde, že to není sen, že přesně takhle to bývávalo. Asi jednou týdně, když se táta "zdržel v práci" a zastavil se někde na skleničku," popisuje život v rodině kvartálního alkoholika.
Není jediná, kdo si z rodiny, kde otec nebo matka pije, odnáší děsivé zážitky. S těmi se ale dá žít - jdou zasunout do nejspodnějšího šuplíku v mozku a vypadnou z něj jen občas, náhodou. Horší je, že děti z rodin alkoholiků musí bojovat s genetickým dědictvím a také s chutí řešit problémy stejně jako rodiče - pitím.
Alkohol jako dědictví
Existují studie, které sledovaly děti z pěstounských rodin a zjišťovaly jejich vztah k alkoholu. "A ukázalo se, že ty, které mají k závislosti větší náchylnost, pocházejí z rodin, kde rodiče pili," říká odborník na závislosti a pražský primátor Pavel Bém. "A nic na tom nezměnilo, že vyrůstaly u pečlivě prověřených pěstounů, kteří s alkoholem neměli žádný problém."
U dívek jde podle něj o sedmkrát větší náchylnost k alkoholu. Muži mají pětkrát vyšší sklon podlehnout závislosti. V Česku proběhl podobný výzkum v roce 1990. Odborníci srovnávali 107 synů tátů-alkoholiků s téměř třinácti sty jejich vrstevníků z rodin nezasažených závislostí. A ukázalo se, že mají až desetkrát větší šanci, že skončí v protialkoholní léčebně.
"Když si s ženami povídáme při terapii, často nejméně u poloviny z nich zjistím, že mají v rodině někoho, kdo měl s alkoholem problém," říká terapeutka bohnické léčebny Zdeňka Jurová.
Vzhledem k tomu, že lidí závislých na alkoholu v Česku rok od roku přibývá, roste taky počet dětí, pro které je alkohol hrozbou. "Ještě nevím, co budu dělat, až moje dcera přijde jednou opilá. Vždycky jsem si říkala, že jí přerazím ruce, ale to není řešení. Zatím je malá a tak jí jen vysvětluju, že alkohol chutná hnusně, a proto ho nemá smysl pít," říká sedmadvacetiletá Kateřina Havlová.
Její máma se upila k smrti a dívka o svém dětství napsala drsnou knihu. "Moc dobře si uvědomuju, že bych nemusela závislosti odolat. Cítím to na sobě. A proto raději nepiju vůbec."
Na špičce ledovce
Kateřina Havlová není jediná, kdo dokázal popsat, co závislost umí. Těsně před vydáním je kniha ženy, která si peklem závislosti sama prošla. Úspěšně. Sama teď v bohnické protialkoholní léčebně pomáhá ženám, které se přišly léčit.
Ve své knize, která bude mít název Na špičce ledovce, popisuje, jaké to je, přebíjet vlastní strachy pitím. "Po noci plné výčitek, které vyústily v hádku s manželem, jsem se probudila. První, co jsem viděla, byly smutné oči dětí. Jen se na mě dívaly. Pak starší dcera řekla: A mami, proč to děláš? Dobrá otázka. Ale já na ni neuměla odpovědět ani sama sobě," popisuje Monika Plocová z Prahy jednu z chvil, které ji před pěti lety přiměly jít se léčit.
V roce 2003 prošlo odvykacími léčebnami v Česku kvůli alkoholu 11 077 lidí. Čtyřem z nich ještě nebylo čtrnáct. A devadesát z nich bylo ve věku od patnácti do devatenácti.
