Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Úzkost, panika, fobie. Jak se jim bránit?

aktualizováno 
„Strach má velké oči,“ říká staré rčení a v těchto souvislostech se vůbec nemýlí. Právě on je totiž společným jmenovatelem úzkosti, paniky i fobie. Dva první pojmy však spojují ještě důsledky, které mohou přijít, jestliže nejdeme včas pro pomoc.

Ilustrační fotografie | foto: Profimedia.cz

Fobii si umí představit asi každý z nás. Bojíme se pavouků, myší, výtahů, výšek, míst, kde se tlačí lidé, nesnášíme velké otevřené prostory za zády a do metra by nás někdo snad dostal, jen kdybychom omdleli. V podstatě víme, že všechny tyto naše strachy jsou nesmyslné a zbytečné, jenže si nemůžeme pomoci. Stačí malý pavouk odpočívající ve sprše a jdeme raději spát upocení a špinaví.

A co víc: někdy stačí jen na toho pavouka s malým tělem a dlouhýma nohama pomyslet. Fobie nás drží v šachu psychicky i fyzicky. Jsme nervózní, neklidní a máme obavy, že se přestaneme zcela kontrolovat, že omdlíme, či dokonce zemřeme. Jsme přesvědčeni, že tlukot našeho srdce musí slyšet i sousedé o dvě patra níže i výše. Máme sucho v ústech, špatně se nám dýchá, možná nás i bolí břicho a máme pocit tíhy a svírání na hrudi. Mohou nás trápit závratě, může se nám točit hlava, můžeme mít návaly horka a chladu a mravenčení v končetinách. 

Většinou za vše mohou zážitky

Ilona byla před dvěma roky znásilněna v panelovém domě, když šla na návštěvu ke své kamarádce. Od té doby mívá sny, ve kterých znovu onu událost prožívá a trpí přitom úzkostmi. Našla si přítele, ale kdykoli se pokusí o intimní kontakt, nedokáže to a reaguje podrážděně. Zjevně trpí posttraumatickou stresovou poruchou a vzhledem k času, který od události uplynul, se neobejde bez péče odborníka. Měla by vyhledat odbornou pomoc u psychologa či psychiatra.

Psycholog se soustředí na klinické vyšetření a psychoterapii, zatímco psychiatr jí může předepsat také léky (většinou antidepresiva). Léky jí umožní základní zvládnutí úzkosti a psychoterapie poskytne možnost o traumatické události mluvit. Pomůže Iloně vyrovnat se s událostí tak, aby dál žila kvalitní život, kam by mohl patřit i její přítel se vším všudy. 

Zároveň jsou prospěšné relaxační cvičení a nácviky, které pomohou zvládat potíže pomocí kontroly dechu, svalového uvolnění či řízené samomluvy.  

Co si pamatovat

Posttraumatická stresová porucha (PTSD) je opožděná odpověď na situaci, která je neobvykle hrozivá nebo katastrofická a vyvolá pronikavou tíseň. Patří mezi uznané choroby a je ji třeba léčit. Vzniká do šesti měsíců od traumatické události, věk přitom nerozhoduje. 

Podle světových statistik jsou nejtypičtějšími traumaty u mužů válečné konflikty a autonehody, u žen pak znásilnění. V případě živelních katastrof onemocní zhruba 30 procent lidí zasažených pohromou. 

PTSD však může vyvolat třeba i na první pohled docela obyčejný rozvod. Mezi jasné signály patří především dotírající myšlenky a vzpomínky na traumatickou událost. A také hrozivé sny, emoční otupělost, vyhýbání se lidem, nereagování na okolí, nezájem, pocity smutku a vyhýbání se činnostem a situacím, které připomínají prožité trauma. Může docházet i k výbuchům vzteku a agrese – většinou v souvislosti s připomenutím traumatické příhody. Dalším projevem mohou být přehnané reakce a nespavost. 

Častá jsou depresivní rozladění a sebevražedné myšlenky. Lidé s PTSD, kteří neváhali včas vyhledat odbornou pomoc, se v třiceti procentech úplně uzdraví, u stejného množství budou dlouhodobě přetrvávat mírné příznaky. Ve zbylých případech lze očekávat horší průběh, který může vést například k opakovaným pracovním a osobnostním selháním nebo opakovaným pracovním neschopnostem. 

Fobie bývají už od dětství

Velká většina fobií totiž vzniká již v dětství v důsledku nějakých nepříjemných vzpomínek či zkušeností. Malé dítě sedí v klidu doma a hraje si. Cítí, jak ho něco silně šimrá na ruce, podívá se a vidí velkého pavouka. Začne křičet, klepe rukou, ale pavouk se drží. Pokaždé, když pak vidí pavouka, vzpomene si na ten hrozný zážitek a bojí se k němu byť jen přiblížit. Pokud nezíská s pavouky pozitivní zkušenost, může strach přetrvávat do dospělosti a vést až k trvalé fobii z pavouků.

Panika je z psychologického hlediska neovladatelná úzkost a strach. Projevy jsou velmi podobné těm, jaké zažívají lidé s fobií. Do určité míry lze říci, že k panice musí mít člověk dispozice, tedy zvýšenou citlivost ke stresu. A pak již stačí podnět, například ztráta někoho blízkého nebo nějaký stresující zážitek.

Hrát si na hrdiny ještě uškodí

Bohužel většina lidí si důsledky prožité krizové situace plně uvědomí až s odstupem času. Ale snaží se je udržet pod pokličkou a vyrovnat se s nimi vlastními silami. Zažité mýty totiž praví, že psychology, a zvláště psychiatry, potřebují jen blázni. To je samozřejmě nesmysl - úzkosti, panika i fobie patří do rukou odborníků.

Pokud se je ostýcháme je navštívit, pomohou bezplatné a anonymní poradny – tzv. nízkoprahové, kam se není třeba předem objednávat. U nás je však takových služeb ve srovnání se zahraničím málo. V posledních letech jsou k dispozici i on-line poradny, kam se mohou lidé obrátit se žádostí o radu psychologů či psychiatrů.

V zoo vás zbaví strachu z pavouků i hadů:

Vyžeňte strach z hlav svých dětí

Bojí se bubáků, které se v noci schovávají pod postelí, tmy, bouřky, a třeba i cizích lidí. Dětská fantazie nezná hranic a my dospělí jsme často bezradní. Jak děti zbavit jejich strachu? Jak jim vysvětlit, že tma nic nedělá a že hračky na poličce v noci neožijí? Strach dětí je přirozený, protože svět je pro ně velkou neznámou. Nevědí, co za bouřky znamenají ty rány a blesky a jestli jsou, nebo nejsou nebezpečné.

A ve tmě je všechno ještě horší. Dítě najednou nic nevidí, neorientuje se a do jeho mysli se vkrádají představy. Proč doopravdy mají děti strach ze tmy, zatím asi žádný psycholog fundovaně nevysvětlil. Existují jen dohady. Do značné míry k jejich strachu však sami přispíváme – nevhodnými pohádkami a nejrůznějších akčními animovanými seriály, které jim pouštíme před usnutím. A také hrozbami bubáků, čertů a kdovíjakých zloduchů, které si je odnesou, když budou zlobit. Děti do určitého věku jsou jen těžko schopny rozlišit realitu od výplodu fantazie.

Pokud tedy dítě také hystericky křičí, sotva po puse na dobrou noc rodič zhasne, pochopme ho. Vojenská výchova tady nemá valný smysl. Naopak, z obyčejného strachu se postupem času může stát fobie a tu je už třeba složitě léčit u odborníků. Mnohem lepší je tedy zkusit najít způsob, jak se s tím vypořádat.

Bojí se váš potomek skřítků schovaných pod postelí? Pak je společně zažeňte hlasitým zpěvem. Má strach, že v noci přijde čarodějnice a odnese ho? Naplánujte společně, jak té zlé babě dáte společně do nosu a už nikdy více své dítě nestrašte.

Před spaním si s ním povídejte o hezkých věcech, smějte se komickým příběhům a plánujte, co legračního budete dělat příští den. Má strach ze tmy? S tím mu snadno pomůže malé noční světýlko. Možná vám mohou připadat tato řešení směšná, ale jedině tak získá dítě jistotu a vy můžete předpokládat, že se strachu úplně zbaví.  

Článek vyšel v červnovém vydání časopisu Zdraví.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.