Myslíte, že za vaši nemoc může stres?
Ano. Stresem jsem se neskutečně oslabovala. Samozřejmě, denně se stresuje každý, ale já si v sobě vytvářela hluboký vnitřní stres dlouhá a dlouhá léta a myslím, že jsem si tím velmi ubližovala. Tělo se dostalo do výrazné disharmonie, která podle mě vyvolala rakovinu. Jsem citlivá a už jako dítě jsem měla sklon k psychosomatickým potížím.
Jsou to přesně dva roky, co vám oznámili, že máte rakovinu mízních uzlin. Pamatujete si ještě, co přesně jste v tu chvíli cítila?
Ten den si vybavuju úplně živě, a když si na to vzpomenu, tak mám dodnes husí kůži a chce se mi vlastně brečet. První, co přišlo, byl strašný zmatek a šok. Zmatek, protože mi doktor nejprve oznámil, že mám nějakou kouli v mezihrudí a že musím podstoupit zákrok, při kterém mi zavedou trubičku do horní duté žíly, aby mi ta koule neutlačovala srdce a obnovilo se správné proudění krve do hlavy. Po tom zákroku se mi neskutečně ulevilo a já měla pocit, že jsem zdravá. Řekli mi, že mám v mezihrudí ještě zvětšené uzliny, a já myslela, že dostanu antibiotika a půjdu domů, takže jsem byla taková euforická. Jenže pak mi sdělili, že mám nádor, a euforii vystřídal šok.
A co si v takovou chvíli člověk říká?
Že umírá. Že je asi konec. Dostala jsem neskutečný strach ze smrti. Ptala jsem se doktora, co mě vlastně čeká, a on mi řekl, že půjdu na onkologii, ale že dál neví. To ve mně vzbudilo takovou nejistotu a opravdu jsem si myslela, že to je konec mého života. První mi v myšlenkách naskočil můj syn a to, že přijde o mámu. To se vám tak sevře srdce...
V knize píšete, že jste za tu nemoc vděčná. Není to rouhání?
Ne. Myslela jsem to tak, že mi nemoc ukázala směr a cestu. Ocitla jsem se v jistý čas blízko smrti, a to mě napravilo. Opravdu jsem za ni vděčná, protože jsem byla nepoučitelná. Díky tomu, čím jsem si prošla, mi došlo, co je a co není důležité. A že jsem důležitá i já, a když na sebe budu kašlat a ničit sama sebe svými negativními myšlenkami, tak se zabiju. Ono to tak asi opravdu funguje a došlo mi, že mým největším nepřítelem nebyli kolegové v práci, rakovina nebo manžel, ale moje myšlení.
Takže už jste si v sobě všechno vyřešila a srovnala?
Asi na devadesát procent. Na něčem ještě stále pracuju.
