S manželem jsme měli první dítě, když mi bylo 22 let a druhé přišlo jen o rok později. Vše bylo v naprostém pořádku, měli jsme malý baráček, dvě zdravé a krásné děti a život jsem nemohla mít lepší.
Lékaři mi nedávali šanci
Záhy se mé štěstí sesypalo jako domeček z karet. Ve 30 letech jsem vážně onemocněla a byla jsem připoutána na lůžko, nemohla jsem chodit. Lékaři nevěděli, co mi je, takže jsem celý rok jezdila po různých vyšetřeních a nemocnicích.
Bylo to strašné. Děti byly ještě malé a manžel se o ně musel sám postarat. Pro oba z nás začal nový a těžký život. Neměli jsme babičku, která by manželovi pomohla, jeho maminka umřela rok po svatbě a má matka žila v zahraničí. Ale manžel se s tím statečně vyrovnal, o děti se postaral báječně a každý druhý den mě jezdili navštěvovat do nemocnice.
Po roce, který jsem strávila v nemocnici, mi lékaři nedávali už moc naděje na to, že budu ještě někdy normálně chodit. Bylo velmi pravděpodobné, že skončím na vozíku. Nohy mě zrazovaly, zvládala jsem na nich stát jen pár minut a pohyblivost byla velmi omezená.
Doma jsem byla veselejší
V létě měla dcera se synem odjet na tábor na tři týdny. Chtěla jsem si je ještě užít, než mi odjedou, a tak jsem požádala doktora, aby mě už pustil domů. V léčbě jsem nedělala žádné pokroky a prostředí nemocnice mě velmi deprimovalo.
Doktor mě nechtěl propustit, ale nakonec jsme se dohodli, že budu každý den jezdit na injekce a prohlídky do nemocnice.
Když jsem přijela domů, prostředí na mě mělo neuvěřitelný vliv. Zlepšila se mi nálada, všichni se o mě báječně starali a já ani na moment nepřemýšlela nad tím, že může nastat den a já už se nebudu muset nikdy postavit na nohy.
Děti odjely na tábor a my jsme s manželem po roce zůstali sami doma a všichni si určitě dovedete představit, jak jsme si to užívali, když jsem s manželem rok nebyla.
Dítě vás zabije, varovali mě
Ubíhaly dny a můj stav byl stále stejný, nic se neměnilo, ale ani nezhoršovalo, což byla dobrá zpráva.
Pak jsem začala mít nevolnosti, neustále jsem zvracela. Konzultovala jsem to se svým doktorem a ten mi oznámil, že jsem těhotná. Za normálních okolností by to byla dobrá zpráva, vždy jsme chtěli mít s manželem další dítě, které se o nás ve stáří postará. Jenže v mém stavu bylo těhotenství velmi rizikové.
Doktoři mi ho nedoporučovali. Varovali mě, že pravděpodobně skončím na invalidním vozíku, pokud dítě donosím, v nejhorším možném případě mě to i zabije. Nebyla ani špetka naděje, že bych mohla dítě donosit v pořádku.
Přesto jsme se s manželem rozhodli, že si dítě necháme. I když to znamenalo takovou hrozbu.
Zase chodím. Jak je to možné?
Celých sedm a půl měsíce jsem strávila v nemocnici, doktoři nechtěli nic zanedbat a chtěli mít nade mnou celý den dozor. Čím více dítě rostlo, tím méně jsem se mohla pohybovat. V osmém měsíci jsem už byla připoutána jen na invalidní vozík a v devátém měsíci na lůžko.
Když jsem začala rodit, porod probíhal bez jakýchkoli komplikací. Narodila se mi zdravá holčička, měla přes tři kila a měřila 56 cm. Byl to můj malý zázrak.
Asi týden jsem ležela na lůžku, dcerku jsem viděla, jenom když mi ji přinesli na kojení. Po týdnu jsem poprvé vstala z postele.
Najednou se stal další zázrak. Začala jsem chodit, skoro normálně!
Lékaři nechápali, jak je to možné. Za čtrnáct dní jsem odešla z nemocnice po svých s dcerkou v náručí. A nikdo mi doposud neřekl, co mi bylo a jak je možné, že jsem se tak najednou vyléčila.
Běhám jako by mi bylo dvacet
Nyní je mi 52 let a už nikdy jsem neměla žádné zdravotní problémy. Běhám, jakoby mi bylo stále dvacet. Má holčička vyrostla ve zdravé dítě, nyní studuje vysokou školu a všichni jsme šťastní.
Dítě, co mě mělo dostat na invalidní vozík a v nejhorším mě zabít, mě naopak zachránilo.
|
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
