Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Léčili mi zápal plic. Ukázalo se, že mám rakovinu lymfatických uzlin

aktualizováno 
Měla jsem hrozný kašel a byla unavená. Lékařka mě poslala na rentgen plic a nasadila mi antibiotika. Nakonec se ukázalo, že nemám zápal plic, ale rakovinu lymfatických uzlin. Čtenářka Alena napsala další díl našeho seriálu Můj boj s nemocí.

Ilustrační fotografie | foto: Profimedia.cz

Bylo mi teprve dvacet, když mi byla sdělena diagnóza Hodgkinův lymfom. Já a ani mé okolí jsme o této nemoci nic neslyšeli. Byl to šok. S přítelem jsme se během mého boje s rakovinou rozešli. Největší oporou pro mě byli rodiče a kamarádi.

Všechno začalo loni v únoru. Měla jsem hrozný kašel, bývala strašně unavená, pořád jsem spala, měla jsem i svědivý ekzém po celém těle. Šla jsem tedy k lékaři a ten mě poslal na rentgen plic. Zjistili, že tam mám nález a že je to nejspíš zápal plic. Dostala jsem tedy antibiotika na 14 dní, ale ta vůbec nezabírala. Proto mě poslali na kontrolní rentgen a nález tam pořád byl. Rozhodli se mě poslat ještě na CT.

Když jsme šli pak na plicní pro výsledek, řekli taťkovi, ať si vezme židli a já pochopila, že to bude vážný. Doktorka nám začala říkat, co se děje a co nás čeká. Byla jsem odeslána na hrudní chirurgii do Ústí nad Labem, kde mi byla provedena biopsie. Byla to moje první operace, hrozně jsem se bála. Odebrali mi vzorek, který poslali na histologii do Prahy.

Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz

Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.

Vím, že mi tehdy doktor říkal, že by byl nejlepší variantou Hodgkinův lymfom, protože je to jedna z nejlépe vyléčitelných druhů rakoviny. Oznámil mi, že mě čeká chemoterapie a ozařování. Vím, že jsem se ptala doktora, jestli mám rakovinu a on mi odpověděl, ať to tak neberu. V nemocnici v Ústí nad Labem jsem byla pět dní. Odtud mě doporučili do Prahy do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady.

Na léčbu mě poslali do Prahy

V polovině března jsem poprvé navštívila tuto nemocnici a byla jsem svěřena do péče paní doktorky Markové. Seznámila mě s tím, co mě čeká a co musím dodržovat, abych vše zvládla. Absolvovala jsem několik vyšetření - sono břicha, rentgen plic, EKG, spirometrii, odběr krve, echo srdce, PET na Homolce).

Nakonec mi byla píchnuta injekce na ochranu vaječníků, abych v budoucnosti mohla otěhotnět. Po této injekci jsem musela počkat 3 týdny, aby se mohlo začít s chemoterapií. Měla jsem čtvrté stádium, nádory byly velké asi 10 a 5 centimetrů na hrudi a v podpaží, i proto se lékaři rozhodli dát mi šest cyklů.

Jeden cyklus měl trvat tři týdny. První týden mi po dobu tří dnů podávali chemoterapii kanylou do žíly. Druhy týden takzvaný dopich, který byl vždy týden přesně od prvního dne chemoterapie. Vše probíhalo tak, že mi zavedli kanylu a během pěti minut mi stříkly sestřičky do žil asi pět injekcí, které byly agresivnější než samotná chemoterapie podávána první tři dny.

Třetí týden byl pohodový, brala jsem málo prášků, ale musela jsem chodit na odběr krve, protože mi kontrolovali krevní obraz. Měla jsem oslabenou imunitu. Musela jsem se hlídat a nikam nechodit a píchat si injekce do břicha na podporu růstu bílých krvinek, aby mohl další týden začít další cyklus.

Po chemoterapii přišlo ozařování

Asi po čtrnácti dnech mi vypadly vlasy, trochu obočí a řasy. Sice jsem věděla, že to přijde, ale i tak to pro mě byl šok. I když při prvním pohledu do zrcadla jsem se začala smát a říkala jsem si, že narostou lepší a kvalitnější.

Po druhém cyklu jsem šla na další PET, kde mi zjistili, že nádor už není aktivní - tedy nesvítím. Hodně se změnily a jeden úplně zmizel. Vše bylo na dobré cestě. Myslela jsem si, že to další cykly chemoterapií ještě zmenší nebo úplně zničí.

Potom jsem docházela už jen ambulantně na denní stacionář. Každý další cyklus mi museli zavádět kanylu, ale potom to šlo hůř a hůř. Nemohli najít žádnou žílu, jak byly zničené z těch jedů, co do mě pořád pumpovali. Snášela jsem to ale dobře celých šest cyklů, jen asi dvakrát se mi spustila krev z nosu. Moje tělo bojovalo a nevzdávalo se. Zvládlo to na výbornou.

Poslední chemoterapii jsem měla 23. července 2014. A začala jsem si nějak uvědomovat, že mi bude po sestřičkách smutno, když se o mě tak hezky na stacionáři staraly, prostě jsem si na ně zvykla.

Hodgkiova choroba je maligní onemocnění, které postihuje převážně mladé lidi. Nejčastějším příznakem je nebolestivé zvětšení lymfatických uzlin na krku. Pokud dochází ke zvětšení uzlin v dutině hrudní okolo plic, pacienta sužuje kašel a námahová dušnost. Dalšími příznaky jsou teplota, hubnutí, noční pocení, únava a svědění kůže.

Více o nemoci čtěte zde.

Paní doktorka mi řekla, že nejspíš půjdu i na ozařování, že bude nejlepší ten nádor zaobalit nebo aby úplně zmizel. Ale že záleží, jak dopadne poslední PET po posledním šestém cyklu. Na ten jsem šla začátkem září. Nádor se zmenšil asi na 5 centimetrů, a tak se potvrdila slova lékařky a čekal mě další kolotoč tentokrát na onkologii na pražské Bulovce.

Měla jsem naplánováno 15 dávek po dobu tří týdnů. Každý všední den kromě víkendu. První ozařování jsem podstoupila 30. září a zvládla jsem to dobře. Poslední dávka byla 20. října a byl to krásný pocit, že už jsem skoro na konci cesty.

Po šesti týdnech od poslední dávky jsem musela opět na vyšetření na Vinohrady, kde se zjišťovalo, jak moc mi to zničilo orgány v těle.

Další ránou byla smrt milované maminky

Kvůli nemoci jsem musela ukončit jazykovou školu Kdybych tušila, jak dobře bude léčba probíhat, nejspíš bych ji zvládla. Tak jsem se alespoň rozhodla udělat autoškolu. Rodiče mi byli největší oporou. Vše, co pro mě dělali, mi stačilo, abych to zvládla a dokázala jim, že ten boj vyhraju. Pomáhali mi i kamarádi.

Další rána osudu ovšem přišla v lednu letošního roku, kdy mi na nevyléčitelnou nemoc odešla nejbližší osoba - moje maminka. Byl to pro mě opravdu velký šok a bolelo to a bolí dodnes. Myslela jsem si, že už tu být nechci, i když jsem porazila nemoc jakou je rakovina, ale život mi vzal osobu, kterou mi nikdo nenahradí. Vím, že život jde dál a že je tu můj taťka a bratr a oni jsou ten důvod, proč dál žít...

Moje nemoc mi hodně vzala, ale o hodně víc dala, hlavně jsem během toho všeho poznala mnoho nových lidí, kteří si tím vším procházeli taky. Poznala jsem, že nejdůležitější je zdraví a tak si ho teď víc vážím. Vím, že každou vteřinou se může cokoliv na světe změnit, a proto se snažím žít každou chvíli naplno.

Autoři:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.