Po maturitě a přijímacích zkouškách na vysokou školu se u mě dostavil posttraumatický stres. Nebyla jsem schopná se zhluboka nadechnout. Jako bych se ve svěrací kazajce přiblížila až k mořskému dnu, snažila se vyplavat zpět nad hladinu, ale dech mi už nedostačoval.
Navodila jsem si tím obtěžující hypochondrii, strávila jsem hodiny a hodiny googlováním symptomů všech možných i nemožných nemocí od AIDS až po zarděnky (všechny ty nemoci jsem samozřejmě intenzivně prožívala).
Článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Příběhy posílejte na email: zdravi@idnes.cz. |
Nakonec jsem skončila u psychosomatika. Byl přesvědčený, že moje potíže jsou "jen" obyčejné úzkosti. Mimochodem, každý, kdo úzkostné stavy někdy pocítil, moc dobře ví, že samy o sobě jako problém s velkým P úplně postačují.
Studijní pobyt zhoršil můj stav
Uběhl nějaký čas a já jsem se naučila se svým tělem a v zásadě i hlavou jakž takž pracovat. Minimálně do té míry, že jsem neměla neustále dojem, že každou minutou skonám. Bez výraznějších peripetií jsem absolvovala půlroční studijní pobyt v Barceloně. Když jsem se vrátila zpátky do České republiky, všechno mě tu štvalo. Začala jsem si okamžitě zařizovat další zahraniční výjezd.
Na začátku srpna 2010 jsem odletěla na půlroční stáž do peruánské metropole Limy. Předtím jsem se ještě naprosto šíleným a nezvladatelným způsobem zamilovala a s tímto jsem se vypravila přes půl planety, přičemž můj přítel odletěl měsíc po mně na půl roku do Bangkoku.
Program byl mimořádně náročný. Každý den se toho dělo tolik, že jsem se svou přemýšlivostí a přecitlivělostí měla vážný problém to všechno zpracovávat. Půldenní časový posun, který mě a mého přítele dělil, se navíc zanedlouho projevil jako nepřekonatelná překážka. V samotném závěru jsem asi deset dnů v kuse vůbec nespala, psala jsem e-maily a koukala na Facebook, protože se mi můj přítel zčistajasna přestal ozývat - "neměl čas".
Můj výlet nedobrovolně skončil o téměř čtyři měsíce dřív. Do nemocnice, kde ze mě týden "vymítali ďábla", si pro mě přijela rodina. Tomu však předcházela série naprosto bizarních situací: nakrátko jsem uvěřila, že žijeme v Matrixu a že existuje cosi jako vyšší úroveň myšlení, do níž se dostávají jen "vyvolení" a uvízla jsem ve své vlastní představivosti. Všechno kolem mě bylo barevné, perspektivní, pravidelné, zkrátka přesně takové, jaké jsem si to vysnila.
Moje už tak bujará představivost začala najednou pracovat o sto šest a mým smyslem života se najednou stalo hledání pravdy, svatého grálu či jakkoliv to chcete nazvat. Ve všem jsem najednou viděla neomylná znamení.
Pak jsem však nad svým myšlenkovým tryskem ztratila kontrolu, přestala rozlišovat mezi realitou a snem a ve finále jsem dokonce rozstříhala vestu policistovi a vyhodila mu mobil z balkonu ven.
Fakta o léčbě Psychiatrické diagnózy jsou zrádné. Každému vyhovují odlišné medikamenty a i samotné stanovení diagnózy je obtížné. V mém případě trvalo v podstatě šest let, než určili tu správnou. Docházela jsem na psychoterapie, podrobila se spoustě testů a kromě úzkostí jsme pracovali i s variantou "poruchy osobnosti". Zkraje jsem se obešla bez léků, po psychotické atace už to bez nich nešlo. Problém spočíval v tom, že nebyly úplně adekvátní. Vyzkoušela jsem skoro všechna psychofarmaka, která jsou dnes na trhu dostupná. Při bipolární afektivní poruše jsou základem léčby takzvané "stabilizátory nálad", nejznámější je zřejmě Lithium. K tomu psychiatři nasazují i jiné druhy léků, nejčastěji antidepresiva a antipsychotika. K psychiatrovi je samozřejmě nutné pravidelně docházet, zpočátku klidně i jednou týdně, postupně zhruba jednou do měsíce. Počty a druhy léků se v průběhu léčby mění, v jednu dobu jsem jich brala devět denně. Po roce od propuštění z Bohnic mám už jenom jeden a do budoucna se, doufejme, obejdu i bez něj. |
Vnímala jsem svět jako jednu velikou alegorii a konkrétně policista pro mě zosobňoval zlo, byrokracii a nesmyslné plnění příkazů, kterým jsem se odmítla podřizovat. Cítila jsem se v ten moment jako všemocná spasitelka, která zachrání nejen svět, ale pro jistotu celý vesmír. V tomto duchu jsem napsala i hromadný e-mail, kde jsem samu sebe identifikovala jako reinkarnaci Panny Marie.
Následující rok jsem byla úplně mimo - na antidepresivech, antipsychotikách, od psychologa k psychiatrovi. Týden v Bohnicích. A "přátelé" odpadávali... Až nakonec zůstali jen ti věrní, moji nejbližší.
Začala jsem pracovat, ale moc
Postupně se můj stav stabilizoval, začalo se mi zase dařit, nastoupila jsem do nové práce, kterou miluji. Potlačila jsem v sobě veškeré sebevražedné myšlenky, které chtě nechtě naskakovaly samy od sebe.
Pořád jsem si v sobě nicméně nesla jakousi křivdu, zradu, pocit beznaděje a absurdity. Jakkoliv se mi to všechno dařilo vědomě potlačovat, podvědomí si stejně dělalo, co chtělo. Ve snaze zapomenout na to všechno a na zhrzenou lásku především a soustředit se jen na "to podstatné" jsem si nabrala neuvěřitelné množství povinností, které by nezvládl možná ani Superman. Spala jsem čtyři hodiny denně, létala z místa na místo, žila aktivním společenským stylem. Bylo jasné, že dřív nebo později opět bouchnu. Bohužel si to uvědomovali snad všichni moji blízcí. Jen já ne.
Za pět minut dvanáct mě odvezli znovu do psychiatrické léčebny. Za pět minut dvanáct proto, že tentokrát to nedospělo až k takzvané "psychotické atace", ke které došlo v Peru. V Bohnicích jsem strávila pět týdnů a mám dojem, že to bylo hlavně proto, abych pochopila, co se tenkrát vlastně odehrálo. A mimo jiné i proto, že jsem zjistila, že v tom zdaleka nejedu sama…
Diagnostikovali mi bipolární afektivní poruchu, postaru se jí říká maniodepresivní psychóza. Ačkoliv průběh mánie a následné zhruba půlroční deprese nebyly ani zdaleka tak silné a drsné jako v Peru a po Peru, znovu jsem si prošla peklem.
Na druhou stranu mi moje diagnóza dovolila konečně pochopit (nejen) sebe samu, srovnat si žebříček priorit a vnímat okolí způsobem, který se poštěstí málokomu. Mít "k dispozici" takovou škálu emocí totiž opravdu umožňuje prožívat nevídané a těžit z toho maximum. Velká míra empatie je sice kolikrát na škodu, stejně ji však beru jako devízu.
Mimo jiné jsem pochopila i to, že nemá smysl bojovat - není s kým a není o co. A člověk ve finále stejně vždycky nejvíc bojuje sám se sebou.
