Váš první syn se narodil o 15 týdnů dříve, než měl. Jak se to stalo?
Udělalo se mi zle, tak mě manžel odvezl do nemocnice. Naprosto jsem netušila, co mi je. Když jsem vešla do ordinace, Petr mě nabádal, ať jim řeknu, že mám kontrakce co tři minuty. Až v tu chvíli mi naplno došlo, co se děje. Nasadili mi kortikoidy, aby se Františkovi dovyvinuly plíce. Nevěděli, jestli se narodí za hodinu, den, týden. Sedm dnů jsem ležela hlavou dolů vedle operačního sálu a na konci 25. týdne se František narodil. Příčinou byla pravděpodobně nějaká infekce.
Viděla jste ho hned po narození?
Odvezli ho rovnou na neonatologii. Petr byl u toho, nebo alespoň částečně. Já jsem kvůli komplikacím musela hned po porodu v narkóze ještě podstoupit zdravotní zákrok, tak jsem ho prvně viděla asi pět hodin po jeho narození. Zkrátka hned, jak to bylo možné.
Jaký to byl pocit, když jste Františka poprvé uviděla?
Petr mě přivezl do místnosti plné inkubátorů a já nějak jasně věděla, které miminko je naše. Byl maličký, měl sotva 800 gramů. Vůbec jsem nebyla připravená na to, že se narodí. Ačkoli mi lékaři říkali, že porod může přijít každou chvilku, nepřipouštěla jsem si to. Hlava nechápala, co se děje. Největší šok pro mě byl, že jsem si myslela, že ho uvidím a zamiluju se a bude to prostě nádhera, jenže pocit všeobjímající mateřské lásky se nedostavil. Františka jsem vnímala jen jako někoho, kdo ode mě potřebuje péči a pomoc. Připadala jsem si strašně podvedená.
Celý dokument o Františkovi Prokopovi najdete na webu Šance dětem.
Jaké komplikace jeho předčasné narození způsobilo?
Měsíc a půl strávil v inkubátoru, prvních 72 hodin po porodu bylo kritických. Zhruba po měsíci, kdy se pro něj všechno vyvíjelo dobře, dostal sepsi a pak měl nějaké potíže se střevy, tekla z něj zelená voda. Řekli nám, že máme čekat na telefon, jak to dopadne. To byla jedna z nejkritičtějších situací. Pořád jsem ale věřila, že to vybojuje, nějak jsem v tu chvíli neřešila následky. Když překonal tohle, tak už šel relativně rychle nahoru.
Mohla jste být v nemocnici s ním?
Od začátku jsem mu pravidelně nosila do porodnice odstříkané mléko, řekli mi, že je to jedna z věcí, co pro něj můžu udělat. Klokánkovali jsme ho a v rámci možností jsme se o něj starali. Pokud se na oddělení neřešilo něco akutního u jiného dítěte, tak jsem s Františkem mohla zůstávat víceméně celý den. Pak už jsme znali všechny sestřičky a jejich návyky – bylo příjemné vědět, u koho František je. Domů šel tři a půl měsíce po narození a měl 2,5 kila.
Pamatujete si, kdy se dostavil ten pocit všeobjímající mateřské lásky?
Čím víc jsem s ním byla, tím více jsme k sobě přirůstali. Nejdřív jsem mu nedokázala říct jinak než Petře, tedy jménem svého muže, protože mně se ten cit k Františkovi dostavoval přes něj. Ve chvíli, kdy jsem mu začala říkat Franto, došlo mi, že už to tam je. Vlastně je to, jako když poznáte nového člověka - taky si hned nepadnete kolem krku, ale vztah mezi vámi vzniká postupně.
Jakou návaznou lékařskou péči František potřeboval?
Odmalička jsme chodili na neurologii a dále pak na oční, protože František měl porušenou sítnici na obou očích kvůli tomu, že byl po narození dlouho na kyslíku. Ještě v nemocnici mu jedno oko odoperovali, to se podařilo zachránit, s tím druhým okem má dodnes problémy. Což je asi jediný následek, který mu zůstal. Rok jsme také chodili na kontroly do rizikové poradny. A cvičili jsme Vojtovku pětkrát denně, takže jsme docházeli na rehabilitaci.
Nejste v tom samaMaminky, které mají doma nedonošené miminko, diskutují na portálu eMimino.cz. |
Bylo během pobytu v nemocnici něco, co vám chybělo? O čem jste si říkala, že byste jako máma extrémně nedonošeného dítěte pro sebe potřebovala?
Chyběla mi psychická podpora, někdo, kdo by si s vámi promluvil a řekl vám, že je v pořádku to, co cítíte, a to, jak se bojíte. V nemocnici není žádný psycholog, ani matky mezi sebou se tam nijak zvlášť nebaví. Každý je v tom svém problému, nemáte na to sdílet ještě bolest jiných. Tedy já jsem neměla. Byla jsem ráda, že zvládám sama sebe a ani jsem o tom s nikým mluvit nechtěla. Paradoxně mi právě moje povaha pomohla tohle období překonat, protože jsem neřešila nic, co nebylo třeba a soustředila síly na jednu věc.
Lékařům pacienti často vyčítají i necitlivý přístup. Zažila jste něco takového?
V nemocnici se moc nepočítá i s tím, že by někdo nerozuměl slovu sepse a podobně. Také se ne vždy citlivě sdělují vážné zprávy. Třeba když nám lékařka oznámila, že máme čekat na ten telefon, zda František přežil, nebo ne. Naprosto jsem na takovou informaci nebyla připravená. Už je to osm let od té chvíle, ale dodnes, když tu lékařku potkám, mi zatrne. Ale narazili jsme v nemocničním prostředí i na skvělé lidi, se kterými jsme dodnes v kontaktu.
Tři roky po Františkovi se narodil Eda. Jak jste po předchozí těhotenské zkušenosti snášela čekání na jeho narození?
Obavy byly velké. Bála jsem se od začátku, a to až tak, že v 21. týdnu, kdy se blížil termín narození Franty, jsem začala mít bolesti. Přijali mě do nemocnice a týden mě tam uklidňovali, že nerodím. Od začátku šlo o rizikové těhotenství, později jsem strávila v nemocnici ještě měsíc kvůli zánětu ledvin. Eda se narodil taky o něco dřív, ve 34. týdnu, měl 2,5 kila. Byla jsem překvapená, že vypadá úplně jinak než František.
Vypadalo to, že Eda bude zdravý kluk, ale postupně jste měla pocit, že není.
Od jeho půl roku jsem se začala ptát různých lékařů, proč Eda nehýbá pravou nohou, proč pravou nepoužívá stejně jako levou... Když mu byl rok a půl, dozvěděli jsme se, že má dětskou mozkovou obrnu. Doteď se doktoři přou, jestli má hemiparézu (částečné ochrnutí jedné poloviny těla) nebo diparézu (částečné ochrnutí dolních končetin). Hlavně má špatnou pravou nohu, přesněji řečeno má zkrácenou achilovku a spastické svaly na ní.
Co péče o Edu obnáší?
Cvičíme doteď Vojtovu metodu a jezdíme do lázní. Ve 4,5 letech mu achilovku operovali a zdá se, že se to povedlo, ten rozdíl oproti stavu před operací je veliký. Hodně mu pomáhá také neurostimulátor, který vysílá v postižených místech mírné elektrické impulsy. Za velké peníze ho Edovi půjčujeme a ještě na něj vždy dlouho čekáme. Ale výsledky jsou skvělé.
Je pravděpodobnost, že se Eda někdy vyléčí?
Edovo postižení se bude pořád jen zlepšovat, ale čeká ho celoživotní práce. Není to tak, že by ho odoperovali a hotovo. Cvičení Vojtovy metody je strašně ubíjející pro rodiče i pro děti. Člověk je v permanentním stresu. Pokud má v běžném denním provozu několik let několikrát denně s dítětem cvičit, pak má pocit, že nestíhá, nevěnuje se tomu, jak by měl, a vyčítá si, že dítěti zkazí život. Že mu jednou, třeba za dvacet let, řekne: Mami, a proč jsi se mnou necvičila víc? Shodli jsme se s fyzioterapeutem, že pokud se efekt neurostimulátoru potvrdí, bylo by to skvělé a znamenalo by to pro české rodiče i jinou cestu než jen stále cvičit, cvičit a zase cvičit.
Fakta o nedonošených dětechNedonošené děti přicházejí na svět mezi 24. až 37. týdnem těhotenství, jejich porodní hmotnost se pohybuje od přibližně půl kilogramu do dvou a půl kilogramu. Za extrémně nezralé se označují děti narozené před 27. týdnem těhotenství. Počet předčasně narozených dětí u nás každoročně stoupá. Psychický stav ženy po předčasném porodu splňuje všechny charakteristiky krizové situace. Zhruba tři až šest měsíců (i déle) po očekávaném termínu porodu se mohou objevit příznaky posttraumatické stresové poruchy. S předčasným narozením se pak pojí mnoho rizik a ohrožení zdravého vývoje dítěte. Časté jsou dýchací, oční či neurologické problémy. |
Vnímají František a Eda, že mají nějaké handicapy?
Ptají se. U Františka přišlo období, kdy se ptal, proč je nejpomalejší ze všech a proč má brýle. To samé přišlo teď i u Edy, ptá se třeba, co se stalo, že to tak má s tou nohou. Přiznám se, že nevím, jak na to reagovat. Snažím se mu vysvětlit, že se tak narodil a že je to v pohodě, že kdyby měl obě nohy zdravé, tak by byl třeba necitlivý k něčemu. A že takhle je strašně fajn kluk a že kdo ho bude chtít mít rád, tak ho bude mít rád takového, jaký je. Samozřejmě ale je to pro mě boj, kdy si často říkám, jak to dokázat, abych z nich vychovala zdravě sebevědomé, slušné, nezakomplexované lidi. Nejdůležitější totiž podle mě je, aby oni sami jednou uměli žít se svými handicapy.
Při natáčení videodokumentu bylo na Františkovi vidět, že příběhem o svém narození žije. Má i kufřík s prvním oblečením a různými talismany z porodnice...
Začalo ho to samotného zajímat, když viděl fotky z té doby. Na všechno se detailně ptal. Myslím, že obecně má rád, když je opečovávaný. Neustále se přesvědčuje o tom, že ho máme rádi a je pro nás důležitý. Stejně jako potřebuje neustále ujišťovat o tom, že se mu něco povedlo a podobně. Má takovou povahu. Je pro něj důležité slyšet, že jsme se o něj báli, že jsme se o něj všichni starali a jak to pro nás bylo náročné a zásadní.
Říkala jste si někdy v průběhu těch let: Proč zrovna já mám děti, které nejsou zcela zdravé?
Samozřejmě ano. Jsou to věci, které bych opravdu nikomu nepřála. Jasně, člověk se bojí o své blízké, o rodiče a další členy rodiny, ale pořád je to přijatelnější než strach o vlastní dítě. U Františka jsme se od samého začátku báli o jeho holý život. Přijde mi to nespravedlivé a přála bych si, aby moje děti některé věci řešit nemusely.
Náročné životní situace mají zásadní vliv na partnerský vztah, který to často neustojí. Co narození Františka udělalo s vaším partnerstvím?
Hned od Františkova narození jsme v tom problému byli s Petrem spolu. Automaticky se stal mou oporou, neměla jsem žádné pochybnosti. Nebyl důvod. Než jsem otěhotněla, tak jsme si říkali, že s miminkem by mohl být doma i on, protože já jsem tehdy měla hodně práce. Tahle představa se samozřejmě rozplynula ve chvíli, kdy mě vezl do porodnice. Vlastně si myslím, že náš vztah to dost posílilo. Mně se změnily hodnoty. I když mi práce chybí, vždycky bylo důležitější být s dětmi. Na druhou stranu zjišťuju, že i po jedenácti letech vztahu je nám s Petrem dobře i ve dvou, že spolu dokážeme hezky a dobře být i bez našich dětí.
Do mateřství jste šla s nějakou představou o tom, že budete dál pokračovat ve své profesi, že i s malým dítětem to nějak půjde. Jak to vnímáte dnes? Chybí vám herecká práce?
Hraní mi hodně intenzivně chybělo, když byl František malý. V herectví je to takové, že když si stoupnete na jeviště, zapomenete na všechno ostatní. V té době jsem toužila hrát hodně, protože jsem si potřebovala vyčistit hlavu, chtěla zapomenout, alespoň chvíli neřešit to, že jsme necvičili a podobně. Netvrdím, že mi práce nechybí. Návrat ovšem vidím čím dál hůř, protože v naší profesi je nás hodně a herectví je zkrátka řemeslo. A když několik let neděláte podkovy, po devíti letech je asi neukovete. Zkouším hledat, ale jsou samozřejmě stejně staré herečky, které hrály, když já kojila. A to je znát. Ale neměnila bych. Jsem šťastná, že máme tyhle dva kluky.
