Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Kde se v dětech bere zločin

  1:00aktualizováno  1:00
Osmiletého Rudolfa přivezli na psychiatrii v den, kdy se pokusil zabít svého o čtyři roky mladšího bratra. Chladnokrevně jej shodil z prvního patra rodinného domu. Kdyby bratr pád nepřežil, asi bychom se o Rudolfovi dočetli v novinách.

Jako o nejmladším dětském vrahovi.

Po krátkém pobytu na dětské psychiatrii přivedli rodiče Rudolfa do mé ordinace. Na incident s bratrem vzpomínal bez emocí, s výrazem klidu.

Uznal, že to neměl udělat, "protože se to nedělá", nezdálo se však, že by prožíval skutečné pocity viny. Přiznal, že bratra skutečně chtěl zabít. Již dlouho mu prý lezl na nervy a příliš provokoval.

Na psychoterapeutických sezeních Rudolf více konal, než povídal. Bušil a kopal do plyšových zvířátek nebo zase neobvykle soustředěně rozebíral těla panáčků a panenek "na součástky".

Když jsem se ho ptal na jeho pocity, zdálo se, že neví, o čem je řeč. Jako by dokázal existovat jenom v akci. Jako by mimo to, co prováděl s hračkami a se sebou samým, neexistovalo vůbec nic: žádná radost, úzkost, strach, očekávání, smutek či hněv, ale ani myšlenky či názory.

Navzdory své vysoké inteligenci se nedovedl vžít ani do pocitů postaviček, které ve hře představovaly členy jeho rodiny nebo spolužáky. Trvalo několik měsíců, než jsme mohli hovořit o pocitech smutku, nejistoty a strachu, jež vévodily jeho prožívání.

V průběhu psychoterapie bylo stále jasnější, že jeho neschopnost vyhodnocovat a předvídat své emoční a rozumově-poznávací procesy - jakož i neschopnost vcítit se do jiných osob - hraje významnou roli v jeho agresivním, nepředvídatelném a nekontrolovaném chování.

Teprve za několik let se Rudolf dokázal účastnit školního dění a stal se oblíbeným žákem některých kreativnějších učitelů. Svého bratra nadále nesnášel a choval se k němu hrubě, ale o svých touhách zbavit se ho už dokázal mluvit a přemýšlet.

Milovat, nebo trestat?
Příběhy skutečných či potenciálních "dětských vrahů" dnes naplňují stránky novin. O co více se dozvídáme o jejich činech, o to méně však slyšíme o jejich životě či okolnostech, za nichž vyrůstali.

Mnozí dávají vinu rodičům, institucím, televizi nebo celkové kriminalitě. Někdy bývá zdůrazňována potřeba trestu a řádu, jindy potřeba lásky a vztahů.

V souvislosti s nabízenými řešeními problému násilí mezi dětmi a takzvanou dětskou kriminalitou se naskýtá otázka role či významu vnější regulace chování jedince ve společnosti.

Jakou roli hraje existence přísných pravidel a hrozba trestu v tom, zda biologicky nedospělý či dospělý jedinec poškodí svého bližního tím, že jej okrade, zabije či usmrtí?

Pokud otázku otočíme, můžeme se ptát: Co nás motivuje k tomu, abychom byli k ostatním lidem ohleduplní, abychom své materiální, citové či fyzické potřeby neuspokojovali za cenu ublížení někomu jinému? Je to hrozba trestu, nebo posloucháme jiné zákony?

Výzkumy ukazují, že vedle rodičovských zákazů a naučených vzorců chování nám v ubližování jiným brání schopnost představovat si a vcítit se do jejich duševních stavů. Schopnost dítěte vžívat se do duševního stavu druhého člověka, která se nazývá mentalizace, u dospělých pak RSF - reflektivní funkce self není přítomna od narození.

Lidé, kteří si ji v průběhu života neosvojí, představují významné riziko nejen pro sebe, ale i pro společnost. Jedinec, který není schopen představit si bolest a utrpení jiného člověka, totiž ztrácí významnou vnitřní brzdu, jež mu brání v tom, aby druhého člověka citově či fyzicky zraňoval.

Tato schopnost je důležitá z více důvodů. Když nám třeba někdo v afektu vyhrožuje, že nás zabije, bereme tuto výhrůžku jako výraz rozčilení, nikoli jako skutečný záměr, a reagujeme vhodněji než útokem na toho, kdo výhrůžku pronesl.

Schopnost vyvolat si představu duševního stavu jiných osob také pomáhá vyhnout se aktivitám, které by negativní emoce a agresivitu jiných osob provokovaly. To vše je příznivé pro rozvoj sociálních vztahů.

Dítě schopné mentalizace se svým hněvem - jakož i s hněvem druhého člověka - dokáže pracovat ve fantazii. Živým a neživým objektům, jež mu brání v uspokojování biologických a citových potřeb, se tak může bránit na symbolické, mentální úrovni, namísto toho, aby se jich muselo zbavovat fyzickým napadením a zničením.

Emocím domnělého útočníka totiž připisuje symbolický, nikoli katastrofický význam. Tyto schopnosti jsou pro většinu lidí samozřejmou a přirozenou součástí psychiky, snad s výjimkou nemluvňat a mentálně postižených jedinců.

Několik nezávislých vědeckých týmů však došlo k závěru, že schopnost mentalizace není určena geneticky. Získáváme ji až v průběhu vývoje.

Již v prvních dnech svého života vykazuje novorozeně schopnost vyjádřit základní emoce: strach, radost, hněv, smutek, odpor či hnus. S nimi se pojí i výrazy obličeje, univerzálně rozpoznávané u všech kultur.

Dítě se učí uvažovat o sobě jako o bytosti, jejíž pocity a přání dávají smysl v souvislosti s odpovědí matky na jeho chování. Tento vztah mezi matkou a dítětem funguje od momentu narození.

O čem sní slůně
Citlivá matka dokáže naladit svoje odpovědi tak, aby v příznivém směru ovlivňovala emoční stavy svého dítěte. Souvislost mezi svými pocity a chováním matky si dítě začne uvědomovat přibližně ve druhém půlroce života. Neustálou analýzou vysílaných podnětů a matčiných odpovědí objevuje dítě odraz svých přání a tužeb.

V podmínkách bezpečné vazby může dítě volně poznávat obsah matčiny mysli. V optimálních podmínkách už tříleté dítě rozezná, že jeho vnitřní realita nemusí kopírovat realitu vnější. Ví, že když si na něco hraje, je to "jako", ne "doopravdy".

Mentalizaci můžeme nejlépe sledovat pomocí testů, jakým je i Ellie the elephant (Sloní mládě Ellie). Čtyřletým dětem se vypráví příběh o nezbedné opičce Mickey a slůněti Ellie.

Mickey si ráda dělá legraci z ostatních zvířátek, Ellie má zase velmi ráda colu. Proto jí maminka nachystá na stůl plechovku s colou. Opička Mickey však colu z plechovky vylije a nalije do ní mléko. Elie přichází domů, na stole vidí plechovku a s chutí se napije.

Když dítě vyslechne příběh, dostane otázky: Jaký má Ellie pocit, když poprvé uvidí plechovku na stole? Proč má takový pocit? Jak se bude Ellie cítit, když se napije? V tomto i v dalších testech si významně lépe vedly děti, které sdílely s matkou bezpečnou vazbu.

Překážky citů
Na cestě k bezpečnému sociálnímu fungování a k budování trvalých vztahů čeká na dítě mnoho překážek. Tyto překážky jsou dány kapacitou rodičů i společnosti poskytnout jim možnost růstu v citově a intelektově uspokojivých vztazích.

K rozvoji mentalizace nedochází například u dětí vyrůstajících v podmínkách citového zanedbávání či psychického a fyzického týrání. Týrání dítěte vede k jeho stažení se ze světa duševního (abstraktního), do světa fyzického, který funguje podle mechanické (nikoli ideové) kauzality.

Příčinou podobného vývoje může být neustálé vystavení bolesti, mentalizace by byla pro týrané dítě zraňující. Pokud by se totiž skutečně vžilo do stavu mysli svého rodiče, mohlo by v ní objevit nenávist, strach nebo lhostejnost vůči sobě.

Tyto pocity jsou pro něj natolik ohrožující, že vnímání takových hnutí mysli svého pečovatele soustavně blokuje. Tím v sobě však natrvalo zničí víru v to, že lidem se dá porozumět prostřednictvím vnímání a vyhodnocování jejich duševních procesů.

Překážky rozvoje vcítění však nemusí být vždy ve vnějším světě. Někdy jsou příčiny v dítěti samém. Rizikovým faktorem je například intelektový deficit či vážný stupeň lehké mozkové dysfunkce.

Ale i v takovýchto případech se naskýtá otázka, zda je organické vysvětlení jediné, či zda je problém dítěte výsledkem spolupůsobení biologie a nedostatečného zrcadlení depresivním či hraničně organizovaným rodičem.

Vysoká plasticita mozku v dětském věku a klinické zkušenosti napovídají, že schopnosti mentalizace může dítě dosáhnout i později než v prvních letech svého života.

Jako model rané vazby může sloužit vztah v rámci psychoanalytické terapie dítěte, ale i jiné bezpečné vztahy mezi dítětem a dospělou autoritou. V případě delikventů či malých vrahů se takové vztahy musí zakládat v podmínkách speciálních ústavů.

Smyslem těchto zařízení by neměla být jenom ochrana společnosti, ale i možnost vytvořit těmto dětem a dospívajícím podmínky k založení a udržení významných emočních vazeb s citově zralými, odpovědnými a přejícími autoritami. Snad taková zařízení jednou vzniknou i v naší zemi.

Autor je psychiatr a psychoterapeut pro děti a dospělé. Článek v plném znění vychází v listopadovém čísle Psychologie dnes.  

Autor:




Nejčtenější

Ilustrační fotografie
Letní lásky? Pozor na pohlavně přenosné nemoci, které způsobují neplodnost

Ze vzrušující známosti na jednu noc se může stejně tak vyklubat i závažný zdravotní problém v podobě pohlavní nemoci s potenciální hrozbou neplodnosti. Než se...  celý článek

(ilustrační snímek)
Partner Lucii surově mlátil. Vzala děti, odešla a začíná znovu žít

Ovlivnit budoucnost dětí znamená změnit budoucnost jejich matek. Pomáháme maminkám začít po odchodu z azylového domu nový život, naučit se plánovat, spravovat...  celý článek

Zakladatel společnosti Scio Ondřej Šteffl
Ondřej Šteffl: Svět bude potřebovat lidi, kteří se umějí a chtějí učit

Umět se učit, kritické myšlení, kreativita, flexibilita, ale i empatie a laskavost – to jsou klíčové dovednosti ideálního pracovníka příštích let. Alespoň to...  celý článek

Ilustrační fotografie
Osm fyzických příznaků úzkosti. Bušení srdce, teplota i brnění nohou

Projevy úzkosti mohou být velmi pestré. Od klasických jako neklid, bušení srdce, motání hlavy nebo třes rukou až po ty méně obvyklé, které leckdy překvapí.  celý článek

ilustrační snímek
Poradna: Pubertální dcera se chová, jako by se jí netýkala menstruace

Moje dcera se chová, jako by neměla žádnou menstruaci a vůbec se jí to netýkalo. Když se snažím zavést na to hovor, otočí hlavu a ignoruje mě. Čtenářka Ina...  celý článek

Další z rubriky

Ilustrační fotografie
Už rok bojuji s endometriózou i zdravotním systémem, hrozí mi vývod

Za pár dní mi bude 31 let a už rok bojuji s endometriózou, ale i se zdravotním systémem v Anglii, kde nyní žiji. Čtenářka Táňa napsala další díl našeho seriálu...  celý článek

Ilustrační fotografie
Sedm příznaků zánětu močových cest, které byste neměli podceňovat

Infekce močových cest je velmi časté onemocnění a podle statistik potká každou ženu nejméně jednou za život. Symptomy se mohou pohybovat od velmi jemných a...  celý článek

Ilustrační fotografie
Uroložka: Koupání v řece ani bazénu zánět močových cest nezpůsobuje

Každá druhá žena aspoň jednou za život prodělala zánět močových cest, i proto lékaři doporučují věnovat péči hlavně prevenci. "Koupání v řece ani bazénu...  celý článek

Další nabídka

arome.cz

Nejen sluncem políbená. Bronzer zeštíhlí a vymodeluje obličej
Nejen sluncem políbená. Bronzer zeštíhlí a vymodeluje obličej

Bronzer není jen pro ty, kterým se sluneční paprsky úspěšně vyhýbají. Kromě expresního opálení vám tohle jedinečné líčidlo pomůže zeštíhlit a vymodelovat tvář. ... celý článek

Vyfoťte, vystavte, prodejte
Vyfoťte, vystavte, prodejte

Prodávejte jednoduše přes mobilní aplikaci Bazar eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.