Rodina. Po svých předcích jsem pátral v archivech
„Kromě toho, že je rodina v životě to nejdůležitější, tak se zajímám také o její minulost. Tedy o osudy mých předků. Při pátrání v různých archivech jsem přišel třeba na to, že můj pradědeček, který byl také lékař, napsal už v roce 1888 první českou traumatologickou příručku. Pradědeček se jmenoval Julius, ovšem nikoliv Pirk, ale Pik. Během pátrání jsem také objevil, jak se do mého příjmení dostalo ono písmeno ‚r‘ a vzniklo Pirk. Byla to práce mého dědečka Karla. Pocházel ze židovské rodiny, ale zamiloval se do mojí babičky, jejíž rodina byla až bigotně katolická a trvala na tom, aby se děda nechal pokřtít. Děda tedy šel za nejstarším strýcem v rodině, jak se to tehdy dělalo, a ten mu poradil takovou židovskou moudrost: ‚Karle, klidně se nech pokřtít. Židé nic neztratí, křesťani nic nezískaj.‘ Babička Marie, o kterou se děda ucházel, bydlela v pohraničí nedaleko německé vesničky Pirk kousek od Rozvadova. Když to děda zjistil, nechal se přejmenovat, a tak vzniklo i mé dnešní příjmení.“
IKEM. Už čtyřicet let je s ním spojený můj život
„V pražském IKEMu působím přes čtyřicet let, věnuji se zde nádhernému oboru kardiochirurgii. Podílel jsem se také na plánech a výstavbě jeho nového areálu. Každá nemocnice se často vychloubá, v čem je nejlepší a jedinečná. No a IKEM má také jednu zajímavost. Co já vím, tak v areálu žádné jiné nemocnice nežijí divoká zvířata. U nás ano, máme tu stáda muflonů. Teď na jaře se budou rodit mufloní mláďata, na podzim je zase krásné sledovat, jak se mufloní samci perou a naráží na sebe mohutnými rohy.“
Sport. Pořád běhám, srdcem jsem slávista
„Od malička jsem se sportu věnoval, dědeček byl velký sokol. Hrál jsem hlavně pozemní hokej, který si občas zahraji i dnes. Velmi mě baví nekontaktní sporty, třeba nedávno jsem v Praze uběhl půlmaraton. Letos se nás do kategorie 65+ přihlásilo 123 závodníků, já jsem doběhl sedmý. Jednou jsem tuto kategorii dokonce vyhrál, to jsem byl ale o pět let mladší. Letošní čas byl o dvě minuty horší než loňský. Víte, v tomto věku je každý rok znát. Srdcem jsem slávista, ale obdivuji také Duklu, která sportovce hodně podporuje. O ledním hokeji jsem se bavil třeba s hráčskou legendou Gustavem Bubníkem, kterého jsem operoval a prodloužil mu tak život. Vyprávěl mi o tom, jak Československo dalo světu tréninková střediska mládeže, díky kterým byli naši hokejisté tak dobří, že si s takovými Švýcary či Finy dělali na ledě, co chtěli. To už dnes ale neplatí, protože se tato střediska zrušila, zatímco ostatní v Evropě je podle našeho vzoru zavedli. Toho hodně štvalo.“
Kultura. Lékaři a herci k sobě mají blízko
„Mám rád život v celé jeho pestrosti. Často k tomu používám jedno přirovnání, i když mě žena nabádá, ať už o tom nemluvím, protože jsem to řekl už tolikrát. Ale já ho stejně řeknu: ‚Život je pestrobarevná vitráž s mnoha barevnými sklíčky a je jen na nás, abychom si ta sklíčka nechali vyleštit, a tak si pestrost života užili v co největší šíři.‘ Jednou z mých srdečních záležitostí je divadlo. Rád navštěvuji představení a mezi herci a režiséry mám řadu přátel. Právě lékaři a herci mají ve svých profesích několik podobných rysů. Stejně jako herec má určitou roli a snaží se svým vystoupením zachytit duši divákovu, tak lékař má kromě jiného také jednu důležitou roli – musí se snažit přizpůsobit pacientovi, aby rovněž zachytil a dále i pochopil jeho duši, zájmy a tím získal pacientovou důvěru. Jinak na jevišti divadla jsem dokonce hrál, bylo to ve hře Případ Pavla Kováře. Tehdy jsem chodil do 9. třídy a bylo to v dnešním Žižkovském divadle Járy Cimrmana. To možná ve mně zanechalo nějakou stopu. A jaká představení jsem viděl nejčastěji? Nejspíš různé klasické opery.“
Přátelé. S kamarády rád hraju mariáš
„Víte, já mám lidi opravdu rád a mám mnoho přátel z různých oblastí. Možná je to díky sportu, který mě celý život provází. Sport vás naučí mít rád kolektiv a cítit k němu zodpovědnost, a to v pozemním hokeji platilo stoprocentně. Kdybych hrál individuální golf, tak třeba dnes tolik přátel nemám. Nescházím se ale jen s lidmi z akademické sféry. Rád třeba chodím ve středočeských Konojedech, kde máme naši chatu, do místní hospody hrát s kluky – no, oni jsou to dědkové jako já – mariáš. Sice tam vždy všechno prohraji, protože oni ty karty fakt umí, ale mně se tam líbí. Mnoho lidí znám také díky medicíně, část pacientů se stala mými přáteli. Stává se mi, že mi přijde pohled či vánoční pozdrav s poděkováním od někoho, koho jsem operoval před dvaceti či pětadvaceti lety a že se dotyčnému dobře daří. To mě vždycky potěší, na druhou stranu mi to připomene, jak ten čas letí.“
Jan Pirk• Narodil se 20. dubna 1948 v Praze. • S lékařstvím začínal v Nymburku, poté působil v Praze. • V 35 letech odjel na rok do New Orleans, kde pracoval pro Ochsner Medical Foundation. • V roce 1990 zase zahájil roční praxi ve fakultní nemocnici v Dánsku. • Byl a je členem několika významných českých i zahraničních vědeckých orgánů a lékařských společností. • Spolu se svým týmem provedl už přes tři stovky transplantací srdce. • Se svou manželkou Blankou se, jak sám říká, poprvé potkal na vesnické tancovačce. |
Veteráni. 105 let stará bugattka je potěšení
„Stará auta, motorky, tříkolky, to je můj nejoblíbenější koníček. Veterány je třeba pro budoucí generace uchovávat, aby naši potomci věděli, co naši předci dokázali vyrobit. Ve své sbírce mám třeba Bugatti 19, autíčko staré 105 let. A jezdí. To vytáhnu z garáže jen občas pro potěšení, když je hezky. Mám hodně motorek značky Jawa, to je český výrobek a ty stroje jsou nádherné a plné takových hezkých maličkostí. Třeba na jedné motorce je přidělaná malá měděná tabulka, kde je vyraženo, že stroj pochází z prodejny v Nové Pace od slavného českého motocyklového závodníka Antonína Vitvara. Mými mechanickými miláčky jsou dva velorexy, které na chatě používám k běžnému ježdění, jsou to takoví dělníci. Mám asi dvanáct motorek Jawa, čtyři velorexy, celkem přes dvacet strojů se v garáži najde.“
Česko. Miluju Prahu i svou chatu v Konojedech
„Měl jsem možnost žít i jinde, ale nevyužil jsem ji, mám prostě Česko rád, celou zemi. Nádherné je střídání těch čtyř ročních období. To si nikdo neuvědomuje. Když třeba žijete na tropickém ostrově, tak to stejné podnebí je neskutečná otrava. Strašně mám rád Prahu a pak obec Konojedy s naší chatou z roku 1950, kterou jsme dostali po rodičích.“
