1. Jak můžu vyjádřit souhlas?
Na rozdíl od mnoha jiných států v Česku platí zásada takzvaného předpokládaného souhlasu. To znamená, že každý z nás je v případě smrti potenciálním dárcem orgánů, jestliže v průběhu života neprohlásí, že jím být nechce.
Někde (například v Německu, Dánsku či ve Velké Británii) funguje opačný systém, kdy člověk musí s transplantací aktivně souhlasit. Takové země však mohou mít potíže s nedostatkem orgánů. Evropská unie se v posledních letech snaží sjednotit legislativu a mnohé země plánují přechod na podobný systém, jaký je u nás.
Ve Spojených státech si transplantace řídí každý stát zvlášť. A například v Illinois uzákonili, že když si člověk chce prodloužit řidičský průkaz, musí zaškrtnout, zda souhlasí či nesouhlasí s posmrtným odebráním orgánů. Díky tomu stoupl počet potenciálních dárců vysoko nad celoamerický průměr.
2. Co když orgány darovat nechci?
V takovém případě je třeba vyplnit speciální formulář. K dispozici je na internetu nebo vám ho poskytne praktický lékař. Váš podpis na formuláři je třeba úředně ověřit. Jeho vyplněním se dostanete do takzvaného registru odpíračů (oficiální název je Národní registr osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů).
|
V registru odmítajících darovat orgány je nyní naštěstí jen tisíc lidí. |
Přístup k údajům o odpíračích mají jen odborníci ze zdravotnických zařízení, která provádějí odběry orgánů. Ti si musí u každého potenciálního dárce orgánů ověřit, zda se za svého života nezapsal do zmiňovaného registru.
V registru je nyní kolem tisícovky lidí, což naštěstí není mnoho. Většinou jde o lidi nesouhlasící s faktem, že část jejich těla bude fungovat ještě po smrti.
3. Oznámí lékaři rodině, že jejich blízký bude dárcem orgánů?
O odebrání orgánů pro transplantaci lékaři začínají uvažovat v momentě, kdy u nemocného či vážně zraněného člověka došlo ke smrti mozku. Takový člověk je napojený na přístroje a pouze díky nim může dýchat a tluče mu srdce. Už předtím lékaři udělali všechno pro jeho záchranu, avšak ta nebyla možná.
V této chvíli se rodina obvykle dozvídá smutnou zprávu, že stav nemocného se nezlepší. Lékaři mají povinnost se příbuzných zeptat, zda dotyčný člověk v průběhu života vyjádřil s odebráním orgánů nesouhlas. Pokud ano, lékaři to respektují, aniž to rodina musí dokládat.
4. Dostane za to rodina zaplaceno?
Ne, za orgány se neplatí, nesmí se jednat o obchod. Koordinační centrum transplantací usiluje, aby příbuzní dárců orgánů měli nárok alespoň na pohřebné.
|
Většině Čechů nevadí, že část jejich těla bude fungovat ještě po smrti. |
Zatím se však o těchto záležitostech jedná a vzhledem k situaci v Poslanecké sněmovně jsou změny zatím v nedohlednu.
5. Jsou motorkáři nejčastějšími dárci, jak se říká?
Ne, to patří mezi často tradované mýty, skutečnost je však jiná. Motorkář je špatně chráněn proti nárazu, jeho vnitřní orgány jsou tak hodně pohmožděné a pro transplantaci se nehodí.
Navíc až na výjimky se u nás provádějí odběry orgánů u lidí s bijícím srdcem (tedy těch, jejichž mozek nefunguje, ale díky přístrojům mohou pořád dýchat), přičemž motorkáři často umírají ještě dříve, než je lékaři napojí na přístroje.
6. Mohou u nás darovat orgány i cizinci?
Darování orgánů musí být v takových případech ošetřeno mezinárodními smlouvami, což je zatím velmi složitý mechanismus, takže k odebírání orgánů cizincům u nás nedochází. Je to přitom nerovnováha, protože příjemci orgánů být mohou.
Připraveno s ředitelem Koordinačního střediska transplantací Pavlem Březovským
