Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Chtěla jsem se zabít. Zatím jsem ale leukémii porazila

aktualizováno 
Když mi lékaři oznámili, že mám leukémii, chtěla jsem spáchat sebevraždu. Celou noc jsem probrečela a v duchu probírala, jak to skončit. Nakonec jsem to neudělala. Dnes je to více než 6 let a já jsem zatím zdravá. Čtenářka Miluše napsala další díl našeho seriálu Můj boj s nemocí.
Ilustrační fotografie - Rakovina, nemoc, nádorové onemocnění

Ilustrační fotografie - Rakovina, nemoc, nádorové onemocnění | foto: Profimedia.cz

Můj zásadní životní zlom začal vcelku nenápadně. Tu a tam se mi po těle objevovaly modřiny a já si nedokázala uvědomit, kde a kdy jsem se praštila. Nebo mi v tramvaji najednou začala téct krev z nosu a když jsem vyšla pár schodů, připadala jsem si slabá jako moucha.

Kamarádky v práci mi říkaly, že jsem pobledlá, a dokola se mě ptaly, jestli mi nic není. Vždycky jsem se usmála a hodila to za hlavu. Vždyť jsem mladá, říkala jsem si.

Jenže mé problémy neustávaly. Spíše naopak. Prohlubovaly se. Navíc jsem začala být strašně unavená, i když spánek jsem rozhodně nezanedbávala. Únava a ztráta energie se začaly promítat i do mé práce.

Jednoho dne jsem se konečně rozhoupala a vyrazila k doktorovi. Ani jsem si nemyslela, že by mi mohl objevit nějakou chorobu, spíše jsem si říkala, že mi předepíše nějaké vitaminy, doporučí odpočinek, dovolenou...

Dnes jsem mu vděčná. Nejspíš mi zachránil život.

Když jsem mu vylíčila, co se mi v poslední době děje, a odpověděla ještě na několik otázek, doktor mě okamžitě poslal na odborná vyšetření. Pak jsem se dozvěděla tu strašlivou zprávu - mám akutní leukémii. Proč já, vždyť je mi teprve třicet a nic jsem si neužila!

Život pro mě v tu chvíli skončil. Mám rakovinu, brzo umřu, říkala jsem si. Než se trápit, raději to skoncuji sama, honilo se mi hlavou.

Nakonec jsem si uvědomila, jak moc bych tím ublížila svým nejbližším a dodala si odvahu. Skončit to přece můžu kdykoli...

Pak to šlo ráz na ráz. Odebrání kostní dřeně a první léčebná kúra v nemocnici. Několikatýdenní pobyt v nemocnici, chemoterapie, kterou jsem opravdu špatně snášela. Čekání na to, až se mi "proberou" bílé krvinky. Pak klid doma. A zase nemocnice a další léčba.

Když jsem s tím vším začínala, měla jsem lehce nad šedesát kilo. Když jsem končila, dostala jsem se pod padesát. Pamatuju si, jak jsem se sama na sebe cynicky usmála a říkala si, že jsem aspoň zhubla, že bych to jinak nezvládla.

Dnes už bych to nechtěla zažít. I když jsem se snažila jíst, prostě mi to nešlo. A jak jsem byla slabá! Párkrát jsem i upadla, jak mě nohy neunesly.

Uplynulo více než šest let a já už mohu říci, že jsem tu hroznou nemoc prozatím zdolala, že žiju. Chodím na pravidelné kontroly a dokonce jsem si našla svého životního partnera. Snad už bude líp...

Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.

Autoři:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.