Častou únavu či problémy se spánkem mnohdy ignorujeme. Dokonce je považujeme tak nějak za už automatickou daň modernímu způsobu života. A i když se přidají různé drobné bolesti, mávneme rukou. Jenže právě těmito signály dává naše tělo najevo, že cosi s naším zdravím není v pořádku. „Naučili jsme se tato varování ignorovat,“ říká vyhledávaný odborník na funkční medicínu Jan Vojáček, jehož kniha Umění být zdráv se rychle stala bestsellerem.
Jan Vojáček
 |
Jak se stane, že svému tělu přestaneme naslouchat? Jan Vojáček je přesvědčený, že k něčemu takovému u mladého člověka dochází poměrně brzy.
„Dá se říct, že už v období dětství a dospívání, kdy procházíme určitým napětím a stresem, se odpojujeme od vnímání svého těla a signálů, které nám dává. Vlastně je ani nemůžeme vnímat, protože míra toho, co jsme schopni zaregistrovat, už je posunuta,“ říká a poukazuje třeba na únavu. Ta je podle Vojáčka jedním z nejčastějších signálů lidského těla, který jsme se naučili ignorovat. Přitom může mnohdy předznamenávat závažný problém.
„My všichni na sobě poznáme, zda se cítíme v dostatečné energii, nebo o ni přicházíme. Vnímáme, zda ráno vstáváme čilí a s chutí do života, nebo je to spíš trochu na sílu,“ vysvětluje Vojáček a dodává, že těžká rána, kdy člověk startuje den s naprostým nedostatkem energie, jsou typickým příkladem pokřiveného vnímání.
Hlava ztrácí spojení s tělem
Ačkoliv to zní už tak trochu jako klišé, je těžko zpochybnitelným faktem, že je nutné naučit se vnímat své tělo. „A to nejde, pokud člověk trošku nezpomalí, neutlumí zvýšenou aktivitu své hlavy. Dokud totiž hlava jede naplno, nedokážeme vnímat informace ze systému tělesných vjemů,“ vysvětluje. Zjednodušeně řečeno, dokud se mozek neuklidní, neuslyší volání organismu o pomoc.
„Neustále krmíme svůj intelekt a své ego, a kvůli tomu trpíme syndromem, který by se dal nazvat ztrátou spojení,“ pojmenovává jeden ze základních problémů, se kterými se u svých pacientů denně setkává.
Dopady současného trendu zrychleného životního stylu, vysokých nároků a orientace na výkon jsou na zdraví populace jasně pozorovatelné. A jak Jan Vojáček podotýká, jde zejména o chronická onemocnění. „S nemocemi nebo určitým zdravotním nesouladem se potýkají stále mladší a mladší lidé. Bohužel velmi často už i děti,“ konstatuje.
K takzvané kalibraci vnímavosti neboli jakémusi vnitřnímu nastavení registrování signálů těla dochází podle Vojáčka především v prvních sedmi letech života. Pokud si už tehdy dítě osvojí pocit, že je normální, když člověku není tak úplně dobře, na problém do budoucna je zaděláno.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina. |
A právě tady plní klíčovou úlohu rodiče. Ti často – byť s těmi nejlepšími úmysly, podléhají dojmu, že se před svým potomkem nemohou projevovat autenticky.
„Dítě má už od narození obrovskou vnímavost neverbálních vjemů. V okamžiku, kdy se na něj směje absolutně vyčerpaná nebo nešťastná matka a říká, že všechno je v pořádku, dítě si naprosto přirozeně a nevědomky vyhodnocuje a ukládá informaci, že je v pořádku být na pokraji vyčerpání, být naštvaný nebo nešťastný,“ nastiňuje zdánlivě banální a neškodnou situaci, ve které se jistě pozná řada rodičů. Malá zvídavá duše si z ní však snadno odnáší vzorce do svého dalšího budoucího života. I z takových situací pak čerpá postoje ke svému vlastnímu zdraví.
Cíl? Zemřít starý a zdravý
Stejně jako jsme si zvykli nevnímat alarmující signály vlastního těla, tak jsme se naučili podle Vojáčka žít s řadou mýtů. Jedním z nich je, že ke stáří nutně patří nemoci a zdravotní neduhy. Zemřít v požehnaném věku a zdravý se tak jeví jako něco takřka nemožného.
Znáte svůj skutečný věk? Otestujte se |
„Nedávno jsem sdílel příspěvek, kde byl devětadevadesátiletý pán, který nebere žádné léky a je soběstačný. Bohužel je to dnes absolutní výjimka právě proto, že si do života neodnášíme určitou vnímavost k sobě a ke svému zdraví,“ je přesvědčený odborník, absolvent olomoucké lékařské fakulty, který ve své praxi pátrá po skrytých příčinách zdravotních potíží.
„S přibývajícím věkem ztrácíme to, čemu se říká adaptační rezervy. O tyto rezervy nepřicházíme pouze s věkem, ale také v závislosti na tom, jakým způsobem života žijeme,“ popisuje Vojáček. Laicky řečeno – člověk dokáže přežívat, dokud se zvládá přizpůsobovat podmínkám, ve kterých se zrovna nachází. Se stářím však schopnost přizpůsobení přirozeně ztrácí. Ony adaptační rezervy se zkrátka tenčí. Jak Jan Vojáček dodává, stále častěji se setkává s případy, kdy stav tělesné schránky neodpovídá věku pacienta.
