Když člověk vnitřně vyhasíná aneb Zabraňte vyhoření, než bude pozdě

Světová zdravotnictví organizace nově zařadila syndrom vyhoření do mezinárodní klasifikace nemocí. Není divu, mluví se o něm čím dál častěji a týká se stále většího počtu lidí, především těch, kdo pracují s jinými lidmi nebo vysoce postavených manažerů. Jak ho poznat a jak mu předejít?

ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Každý třetí Čech už toho má dost, ukázala studie o syndromu vyhoření

V angličtině se tomuto jevu říká burnout - vyhoření. Nejde o nic nového pod sluncem, přesto je u nás skloňován relativně krátce a stále častěji. Syndrom vyhoření je problém související s orientací na výkony. Pokud na sebe má člověk vysoké nároky a práci obětuje čas i život, tak vnitřně vyhoří. Problém se týká až pětiny populace a počet ohrožených se stále zvyšuje.

Přestože se o něm u nás v minulosti moc nemluvilo a většina populace termín syndrom vyhoření zaregistrovala až v novodobé historii, lze předpokládat, že jím lidé trpěli odpradávna. Od doby, kdy začali soustavně a cíleně vykonávat nějakou práci, budovat kariéru s cílem dosáhnout co nejlepších výsledků a snažili se uspět.

„Syndrom vyhoření je soubor příznaků a můžeme ho pokládat za nemoc, i když se nejedná o typické onemocnění, ale spíše o vzniklou komplexní poruchu, která v sobě skrývá celou řadu různorodých symptomů. Typicky postihuje lidi, kteří jsou v úzkém kontaktu s dalšími lidmi, lidi ambiciózní, cílevědomí i ti, kteří se ke svému povolání upnuli jako k poslání,“ popisuje psychiatr, primář MUDr. Jan Cimický, CSc.

S definicí syndromu přišel v roce 1974 americký psychoanalytik německého původu Herbert J. Freudenberger, který pracoval s dobrovolníky pomáhajícími s péčí o vážně nemocné pacienty a všiml si jejich psychické proměny. Právě on tento stav, kdy člověk propadá beznaději, apatii a popisuje, že už nemůže dál, přiřadil mezi nemoci z povolání. Do té doby byl termín vyhoření spojován spíš s narkomany a jejich stavy beznaděje během závislosti.

Manažeři, lékaři i pokladní

Syndromem velmi často trpí manažeři. Jejich orientace na výkon, snaha dosáhnout co nejlepších výsledků, motivace k práci ve směru k podřízeným a pracovní vytížení mohou vést k frustraci a posléze k vyhoření.

Nejohroženější profese

podle lékařských statistik

1. zdravotníci, lékaři
2. sociální pracovníci, učitelé
3. hasiči, policisté
4. horníci
5. sekretářky, administrativa, novináři
6. pošťáci, úředníci
7. prodavači, číšníci
8. manažeři, pracovníci letového provozu, podnikatelé
9. daňoví poradci
10. umělci 

Další rizikovou skupinou jsou lékaři, zdravotní sestry či ošetřovatelky. Je to daň za pracovní nasazení vyžadující přímou a opakující se intenzivní komunikaci s okolím. K dosažení tohoto stavu napomáhá i soustavný pohled na bolest, nemoci a často i smrtelné stavy, kde se jakákoli snaha o záchranu života setkává s neúspěchem. Není tak divu, že syndromem jsou často zasaženy zdravotní sestry pracující na onkologických odděleních, na pediatriích, pečovatelky v domovech pro seniory či záchranáři vyjíždějící každodenně k nehodám, úrazům a dalším tragédiím.

Jen málokoho napadne, že s vyhořením bojují i matky pečující o malé děti, které se řadu dní pohybují jen mezi přebalováním, krmením a uklízením, v takovém případě se po čase může mateřské štěstí změnit v trápení bez vidiny jeho konce.

Zasažen může být v podstatě každý, kdo se svému úkolu věnuje na sto procent. K vyhoření napomáhá nadměrné papírování, mnoho předpisů, snaha měnit věci i opakované přesčasy.

„Můžeme ho vídat nejen u intelektuálů, ale i u osob, které jsou neustále vystaveny stereotypní zátěži, kterou nelze přerušit. Vyskytuje se hlavně u profesí, kde je člověk konfrontován neustále s nutností ihned a přiměřeným způsobem reagovat. Vyhasnutí hrozí i lidem, kteří jsou v práci vystavováni protichůdným požadavkům, které nelze splnit, a stejně tak hrozí u stále stejné a stereotypní činnosti, jako je třeba pokladní v marketu. Ta musí neustále pokračovat v činnosti, dokud ji někdo nevystřídá,“ dodává psychiatr Jan Cimický.

Syndrom vyhoření nepodceňujte

Přichází plíživě a ohrožuje zdraví

Po nasazení přijde útlum

Vyhoření je z pohledu svého vzniku velký paradox. Jeho začátek je třeba hledat už v době, kdy člověk o tom, že by mohl mít nějaké problémy, vůbec neuvažuje. Ba naopak. Vše začíná vysokou pracovní aktivitou, chutí a elánem pracovat. Často zasáhne lidi plné ideálů a touhy se prosadit či přinést změny.

„Vyhoření nepřichází ze dne na den. Je to otázka delšího času. Nastupuje pomalu a nenápadně. Jde o výsledek dlouhodobé psychické zátěže, kdy dochází ke spotřebování energetických zásob jedince, což se projeví citovým vychudnutím. Postižený začíná být imunní vůči zážitkům, prožitkům, příjemným, ale i bolestným, a ztrácí se tak u něj schopnost vykonávat dobře doposud zvládnuté povolání. Vývoj takového stavu můžeme přirovnat ke studni, z níž se stále čerpá voda. A najednou v té studni voda není, ale my stále chceme vodu čerpat a nechceme přijmout fakt, že v tuto chvíli je naše snaha marná, že je studna vyčerpaná až na dno,“ přirovnává primář Cimický.

Jak člověk vyhořívá

Syndrom vyhoření nepřijde ze dne na den, dokonce ani z měsíce na měsíc. Jde o dlouhodobý proces, o postupné ubývání energie a otupění, které přichází v několika fázích. Základ syndromu vyhoření je třeba hledat už v době, kdy dotyčný ještě „hoří a sálá“ v plné síle a práci se věnuje s nasazením a elánem. V této fázi je člověk oddán svým ideálům, práce ho těší, má z ní radost a snaží se jí ze sebe dát úplně vše. 

Člověk se začíná usazovat, pomalu klidní své nadšení, emoce i energii a zjišťuje, že v práci vše zdaleka není tak, jak si plánoval a představoval. Jde o fázi, kterou lze přirovnat k prozření snímající růžové brýle z očí. Přichází první zklamání. Elán je pryč. Začínají se objevovat otázky týkající se smyslu práce i cynické narážky maskující vnitřní napětí. 

Dotyčný je nespokojený sám se sebou i svou prací. V této fázi mohou nastupovat i první fyzické potíže, jako je bolest hlavy. Práce, kterou dotyčný miloval, se stala jen způsobem, jak vydělat peníze potřebné na obživu. Člověk své povolání bere jako nutné zlo, které je třeba část dne přežít. Stává se apatickým, bez zájmu, bez snahy, je odevzdaný tomu, co má dělat. 

Poslední fáze vyhoření. Člověk je emocionálně a energeticky zcela vyčerpán. Prožívá pocit prázdnoty, zmaru, zbytečnosti, je bez zájmu a ptá se na smysl své práce i života. 

Toho, že se něco začíná dít, si nejdříve obvykle všimne pracovní okolí postiženého, jeho blízcí spolupracovníci. A to, co je na změně povahy zpočátku upoutá, nebývá apatie či odevzdání, ale náhlý nástup cynismu, nevrlost až nesnášenlivost. Lidé v první fázi vyhoření ve své práci často používají vtipy cílené na objekt pracovního zájmu. V případě lékařů a zdravotních sester jde o cynický humor a poznámky na stranu nemocných, v případě učitelů jsou cílem jejich narážek žáci.

„K průběhu vyhasínání patří i zesměšňování spolupracovníků a pracovní problematiky. Je to vlastně obranný postoj, jehož cílem je zakrýt před okolím ztrátu schopností inovace, obtíže s rozhodováním, neschopnost volit priority a odlišit podstatné od vedlejšího. Je zde přítomna obvykle snaha o intelektualizování a škatulkování problémů, popisuje změny v chování lékař.

Tato fáze okolí lehce připomíná euforii a málokdo tuší, že jde o signály značící problém, kdy si člověk už říká o pomoc. Přestože postižený může navenek působit nevázaně a bezstarostně, není tomu tak a ventilací vnitřního napětí vznikají i problémy v rodině či s nadřízenými. To často souvisí s náhlými změnami názorů, které působí až chaoticky.

Pracovní zátěž organismus dál vyčerpává, síly se nestačí obnovovat a přichází apatie, vyčerpání, odmítání práce a nezájem o okolí.

Týdeník TÉMA

Vychází v pátek

V novém Téma se dočtete, jaký dopad má na lidi používání levných generických antibiotik. Jak se jim bránit?

„Postižený člověk si stěžuje na pocit stísněnosti a nespokojenosti se sebou samým, sděluje pocit roztržitosti, únavy, přehnaně zveličuje obtíže, projevuje se u něho úzkost již při chystání se k práci. A v pokročilém stadiu se objevují často hněvivé reakce bez příčiny, nedůvěra až paranoidní postoje a hledání špatných vlastností u druhých,“ komentuje Jan Cimický.

Člověk, který byl ještě před krátkou dobou plný aktivity, je odevzdaný, nechá se sebou manipulovat a je ve vleku aktivit a přání okolí. V tuto chvíli dochází k určitému sociálnímu střetu v pracovním kolektivu i uvnitř rodiny. Okolí už změny vnímá, už se mluví o tom, že dotyčný není zcela v pořádku, často už padají slova o nutné léčbě. Ovšem problémy se řeší jen v zákulisí.

„Vzhledem k hierarchii si málokdy blízcí kolegové dovolí vyjádřit své obavy nahlas před dotyčným člověkem a nechávají vývoj samospádu. To ovšem přirozeně situaci neprospívá a dochází k jasné poruše komunikace a k prohlubování problémů,“ popisuje Jan Cimický.

V domácím prostředí se začínají problémy projevovat s určitým odstupem, ale i zde dochází k postupné izolovanosti a následně i rodina začíná vnímat, že něco není v pořádku.

V této fázi se obvykle přidávají i fyzické problémy. Nejčastěji jde o bolesti hlavy, poruchy spánku, změny v chuti k jídlu či problémy s trávením. Stavy, kdy je člověku lépe a hůře se opakují a stupňují. Život postiženého se v tu chvíli podobá životu na houpačce, chvíli je líp, následně zase výrazně hůř, ke zhoršení stavu stačí i jen pomyšlení na práci či cesta do ní.

Apatie a bezmoc

Výhrou pro postiženého je, když si sám přizná, že s ním není něco v pořádku. „Lidé si chyby ale neradi přiznávají, a tak je tomu i v tomto případě. Postižení se od sebe snaží odvádět pozornost či své problémy maskují. V lepším případě neumí problém definovat a nedokážou odhalit, co potíže spouští,“ říká psychiatr Cimický.

Syndrom vyhoření může klidně přepadnout i vás

Jak ho poznáte?

Kruh se uzavírá a prostor pro postiženého se zužuje, přicházejí pocity beznaděje, člověk ztrácí sám k sobě úctu a z jeho života zcela vypadla motivace, elán a radost.

„V tuto chvíli se již bavíme o nemoci, o člověku, jehož problém je možné jasně definovat a označit konkrétní diagnózou. Pokud nedojde k vyhledání pomoci, tak nastupuje apatie, nezájem, pocit ztráty smyslu života a podobně. Vyhoření je stav, který vyžaduje léčbu. Předpokládat, že se vše samo spraví, je iluze. Lidé se často domnívají, že vše vyřeší jedna dovolená u moře, ale to je omyl! Nutná je cílená léčba,“ dodává odborník.

Jak z toho ven

Základ terapie je změna životosprávy a denních návyků. Nemocný by měl začít relaxovat a odpočívat. Musí zcela vypnout a začít čerpat síly. Lékaři doporučují relaxaci v přírodě, procházky, procházky se psem, rekreační sport, jako je běhání nebo jízda na kole. Ke zlepšení stavu pomáhá kontakt s „krásnem“, návštěva výstav a divadla. Pomoci mohou i kamarádi a společnost.

TEST: Hrozí vám deprese?

„Léčba je dlouhá a vyžaduje čas. Trvat může i řadu měsíců. Pokud jsme proces syndromu vyhoření přirovnali ke studni, ze které stále odebíráme vodu, tak můžeme říct, že terapie znamená obnovu vyschlých pramenů a člověk obrazně řečeno potřebuje ponechat čas, aby se voda zase „natáhla“ a on získal svoji energii zpět,“ připodobňuje psychiatr.

Součástí terapie je i odborné psychologické a psychiatrické vedení, případně medikamenty.

„Jde o nemoc se vším všudy, s vlastním číslem diagnózy. Vyhaslý člověk má nárok na pracovní neschopnost a ve vážných případech může skončit s trvalou invaliditou,“ dodává lékař. V mnoha případech je řešením potíží změna zařazení v práci či úplná změna povolání. Obojí může člověka namotivovat a psychicky ho oživit.

Naučit se relaxovat

Ptejte se sami sebe, odpočívejte a další rady, jak nevyhořet

Syndrom vyhoření zahrnuje vícero různých problémů, které ve svém souhrnu vedou vždy k vyhasnutí. Ohroženi jím jsou lidé pracovití, zodpovědní, s vysokými cíli a ambicemi. Tyto předpoklady jsou rizikovými faktory.

Pokud se člověk chce chránit a zůstat u své profese co nejdéle, musí umět nejen pracovat, ale i relaxovat, najít si čas na koníčky, věnovat se svým zájmům a nebát se vybrat si zasloužené volno. Chybou je si myslet, že manažer ve vysoké funkci musí vše zvládnout sám. Opak je pravdou, hlavním předpokladem jeho úspěchu je umět práci přerozdělit a delegovat ji dál.

S jistou dávkou cynismu, který je pro syndrom vyhoření v počáteční fázi tolik typický, lze říci, že vyhasnutím není ohrožen pouze lenoch. Toho se tento problém určitě netýká.

Syndrom vyhoření: Otázky a odpovědi

Co je syndrom vyhoření?
Vyhoření vzniká nejčastěji působením chronické dlouhodobé zátěže v práci, kdy dochází k úplnému vyčerpání fyzických, emočních a duševních sil. Člověk je přesvědčen, že již nemůže dál. Je to stav pocitu beznaděje. Nejvíce jsou ohroženi lidé, kteří se angažují v pomáhajících profesích nebo jsou v zaměstnání často v kontaktu s lidmi, popřípadě výsledek jejich práce je závislý na hodnocení ostatních. 

Někdy bývá syndrom vyhoření označován jako deprese z práce. Opravdu to tak je?
Jako deprese je často diagnostikován, ale liší se třeba tím, že jen málokdy končí sebevraždou. Někteří odborníci volí raději termín syndrom vyhasnutí, neboť to lépe odpovídá plíživému charakteru tohoto neduhu. 

Jak jsou na tom Češi?
Že by jim mohl syndrom vyhoření mohl hrozit, cítí 34 % lidí. U pětiny se objeví konkrétní projevy. Častěji vyhoření postihuje ženy a mladší lidi, projevilo se u dvou pětin osob, které mají v práci velkou odpovědnost. Ukázal to před časem výzkum Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a agentury STEM/MARK. 

Nejlepší obrana proti vyhoření?
„Hlavně si nezapomeňte hrát!“ zní jedna z rad psychiatra Radkina Honzáka. A ta další? „Nepáchat dobro za každou cenu. To se ale snadno řekne. Člověk má zrcadlové buňky, takže empatizuje, aniž chce. Když nám někdo ukáže fotku trpící tváře, v mozku nám to aktivuje centra, jako bychom trpěli my. Musíte si proti tomu postavit hráz. To se dá naučit jedině tréninkem.“ Podle Honzáka kromě vrozených dispozic, jako je třeba sklon k workoholismu, může za syndrom vyhoření i nevhodná výchova. Konkrétně pokud rodiče vyžadují po svých dětech, aby byly dokonalé. 

Jak se liší syndrom chronické únavy?
Podle Světové zdravotnické organizace je syndrom chronické únavy stav, který snižuje vaše psychické i fyzické aktivity o více než 50 % a trvá déle než šest měsíců. Rapidně vám klesne výkonnost. Typická je nechuť k sexu a známky infekční choroby, jako jsou bolesti hlavy či krku, zvýšená tělesná teplota, bolesti svalů a kloubů, ale i brnění končetin, poruchy paměti a poruchy spánku (spavost i nespavost), citlivé krční nebo podpažní mízní uzliny. Spouštěčem chronické únavy je dlouhodobý stres. Příčina syndromu je ale dodnes trochu nejasná. Má asi víc příčin, ale zpravidla souvisí s virem mononukleózy a s genetickými změnami, které virus může způsobit. Syndrom vyhoření je už vyšší „level“. Jde o naprosté vypotřebení energie člověka. Syndrom vyhoření má také specifickou vazbu na profesi.