Je to už dva roky, co jsem se potýkal s nachlazením, které jsem hlavně kvůli práci tři týdny přecházel. Během velikonočního pobytu na chatě se mi pak při procházce udělalo špatně, rozbolela mě hlava, cítil jsem se velmi unavený a slabý. Po návratu z procházky jsem si šel proto raději lehnout. O tom, co se dělo dál, už ale vím jen z vyprávění.
Pneumokoková infekceNebezpečná bakteriální infekce zvaná Streptococcus pneumoniae, která byla příčinou onemocnění pana Josefa, postihuje děti i dospělé a způsobuje mnoho zdravotních komplikací od infekčního zánětu středního ucha, přes zápal plic až po zánět mozkových blan. Pokud není včas nasazena adekvátní antibiotická léčba, může být onemocnění v závažných případech i smrtelné. |
Že něco není v pořádku, si moje partnerka uvědomila, když se jí nedařilo mě probudit. Zavolala proto záchranku, která mě odvezla do nemocnice. A pak začala noční můra nejistých prognóz, odhadů a špatných vyhlídek.
Mozek napadla pneumokoková infekce
Lékaři mé partnerce oznámili, že situace je vážná, že je to nejspíš těžký zánět mozkových blan. Ještě se nevědělo, co je příčinou. Až teprve třetí den, když byly hotové laboratorní testy, se dozvěděla, že je to pneumokoková meningitida. Od té doby ji připravovali na to nejhorší, co mohlo nastat. Za klíčové lékaři považovali, abych se probral do deseti dnů. I tak ale nedokázali říct, jaké budou následky. Mohl jsem být slepý, hluchý, retardovaný nebo třeba doživotní ležák.
Naštěstí jsem se po osmi dnech v bezvědomí nakonec probral. Své okolí jsem ale dokázal skutečně vnímat až o několik dní později. Po probuzení jsem měl prý nekoordinované pohyby a nic jsem si nepamatoval. Nevěděl jsem, jak se jmenuji, kdy jsem se narodil nebo jaký je den.
Když akutní fáze nemoci začala ustupovat, přišla dlouhodobá terapie následků. Znovu jsem se musel učit celé spektrum základních dovedností, jak senzorických, tak motorických a intelektuálních. Problémy mi dělaly některé zvuky či typy světla, snadno jsem se unavil, měl jsem velké problémy s celkovou hybností a zejména paměť a pozornost mě často zrazovaly.
Následky mám dodnes
Prakticky více než rok se musela partnerka věnovat jen mně. Z počátku jsem byl na vozíku a bylo nutné zvládnout každodenní potřeby, například mi pomoci vstát a přesednout na postel či přesun z vozíku do auta. V podstatě mi mu musela být k dispozici 24 hodin denně.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Nyní už to jsou dva roky od chvíle, kdy se nám obrátil život vzhůru nohama. Díky intenzivní spolupráci s fyzioterapeuty a ergoterapeuty jsem se sice částečně rozpohyboval, mnohého jsem se ale musel vzdát. Kvůli své špatné paměti nemohu už pracovat jako dřív. Musel jsem také odevzdat řidičský průkaz a v podstatě nikdy nikam nemohu jít sám, protože občas ztratím orientaci a při chůzi mám špatnou stabilitu. To mi také zabraňuje v mém největším koníčku, kterým byla práce na zahradě.
Stále ještě potřebuji pomoc při základních úkonech, jako je mytí a oblékání a stále mám potíže se čtením a psaním. Do toho všeho se velmi rychle unavím.
Naprosto jsem změnil žebříček životních hodnot a celé situaci jsem přizpůsobil svůj život. Naučil jsem se odpočívat, celkově zvolnit tempo. Poprvé jsem si také uvědomil, že mi vlastně nic neuteče. Až díky nemoci jsem pochopil, že zdraví je skutečně mnohem důležitější než peníze a úspěch v práci a že chce-li člověk žít spokojeně, musí nejprve věnovat pozornost svému tělu a pak teprve řešit vše ostatní.
