Tomášovi se daří dobře a má naději, že jednou bude žít ve speciálním stacionáři. „Věřím, že Bohnice pro něj nebudou konečnou stanicí,“ říká jeho ošetřovatel Jan Uhlíř.
Když jsem před dvěma lety stoupal po schodech do bohnického pavilonu číslo 107, kam docházel na léčbu jistý mladý muž jménem Tomáš Sklenář, byl slyšet křik a rány. Tomáš trpí jednou z nejtěžších forem autismu a jeho případ patří k nejkomplikovanějším v Česku (jak jsme se poprvé setkali, čtěte zde).
Mladý muž se tenkrát extrémní silou bil do hlavy, kousal se do rukou a terapeuti museli být v jeho přítomnosti mimořádně ostražití. Měli důvod, při zvládání Tomášových agresivních nálad odcházeli se škrábanci, kousanci, zlomeným prstem a jednou i s vykloubeným kolenem. Nezřídka při jeho záchvatech létal nábytek. Tehdy mu bylo 25 let a i přes všechny tyto mnohdy nebezpečné výkyvy chování se o něj pečlivě a s láskou starala jeho maminka Renata Sklenářová.
Její příběh, který před více než rokem a půl zveřejnil týdeník 5plus2, vyvolal mezi čtenáři značný ohlas. Nyní se k osudům Tomáše a jeho rodiny vracíme. Mnohé se totiž za tu uplynulou dobu změnilo a Tomáš už není se svou maminkou doma.
Praštil se mnou o skříň
Vysokého černovlasého mladíka vychovávala paní Renata doma, v bytě na pražském sídlišti Černý Most. Co se v chlapcově nitru děje, nikdo přesně neví. Jeho záchvaty, které těžko krotili i zkušení terapeuti v bohnické léčebně, musela Renata Sklenářová zvládat většinou sama nebo s pomocí svého manžela a mladšího syna Marka.
„Tomáš mě jednou chytil, zvedl jak hadrovou panenku a praštil se mnou o skříň. Sesunula jsem se dolů a jen zjišťovala, co mám zlomeného,“ vzpomíná matka, která při jednom z incidentů málem doslova přišla o život.
„Stála jsem v kuchyni u okna, bylo léto a já se kochala pohledem ven. Najednou slyším křik, otočím se a vidím Tomáše, jak ke mně běží. V tu chvíli manžel zařval tak hlasitě, že se kluk lekl a zpomalil. I tak do mě narazil a já polovinou těla vypadla z pootevřeného okna. Jen tak tak jsem se rukou chytila zdi,“ popisuje.
Při mé tehdejší návštěvě ale přes všechny děsivé zážitky a složitou péči byla Renata rozhodnuta se o syna dál starat doma. Do odlehčovacího centra Nautis v Bohnicích, kde se na podobné pacienty specializují, s ním dojížděla jen ve chvílích, kdy už jí docházely síly. Ještě v roce 2015 mi říkala: „Co bude pak, to zatím neřeším. Pomáhá mi vnitřní síla, i když je pravda, že si ráno často řeknu: Tak, je přede mnou další šílený den. Pak to ale vždycky nějak zvládnu.“ Na jaře 2017 to už nezvládla. Síly došly.
Peklo pro rodinu i sousedy
Nyní s odstupem času Renata Sklenářová přiznává, že situaci už bylo opravdu nutné radikálně řešit. Problémy se hromadily. „Sousedka na mě kvůli Tomášovi křičela. Cokoliv jsem řekla, odpověděla na to, že ji to nezajímá, že jsme úplně cizí lidé, že jsme jí zničili život, rodinu a byt je kvůli nám neprodejný. A že máme Tomáše dát do ústavu,“ popisuje jednu ze scén, které ji psychicky srážely na dno. Sousedé si později koupili píšťalku, a když Tomáš dupal, tak na ni pískali. „Ale já ty lidi na druhou stranu chápu,“ říká Renata smířlivě.
Vše se definitivně zlomilo letos 14. března. Ten den, kdy pohár trpělivosti a sebeobětování přetekl, Renata Sklenářová nezapomene do konce života. „Tehdy jsem seděla v kuchyni. Tomáš dupal, zespoda nám sousedé mlátili smetákem do podlahy a mně jen tekly slzy. Tenkrát jsem si uvědomila, že to takhle nevydržím.“
Vzpomněla si na slova Tomášova psychiatra, který jí už před sedmi lety říkal, že celý život takto fungovat zřejmě nezvládne. „Zavolala jsem mu a on okamžitě zajistil pro Tomáše urgentní příjem v Bohnicích,“ popisuje chvíle, kdy se rozhodla Tomáše svěřit ústavu. Mladý muž putoval do pavilonu číslo 27 neboli oddělení Akutní péče.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích. |
„Vůbec netušil, do čeho jde. Když nás k němu další den nepustili, začal se vztekat a nakonec musel být dva týdny připoutaný. Lékaři mi zdůraznili, že to jinak nejde. Vysvětlit mu situaci možné nebylo, nepochopil by to,“ líčí paní Renata.
„Tomáš je zlatíčko“
Pavilon 27 je místem, kde odborníci pracují s agresivními a neklidnými pacienty. Personál je tu proto početnější než na jiných odděleních. Tomáše agresivita postupně opouštěla, pomohly silné léky. „Dostával ale mnohem víc prášků na zklidnění, než když byl se mnou doma,“ míní Renata.
Po nějaké době Tomáše lékaři přemístili do pavilonu 33, tedy na oddělení následné péče. A právě před jeho vchodem na konci srpna s Renatou Sklenářovou stojíme. Jde o zařízení určené pacientům s mnoha poruchami. V oknech jsou mříže, nábytek leccos pamatuje. Ošetřovatel nás pouští do chodby, kde už čeká Tomáš. Maminka za ním chodí každý druhý den.
Zatímco paní Renata vypadá odpočatější, ale prý se hodně trápí, Tomáš je bledší, hubenější a má méně energie, než tomu bylo před dvěma roky.
„Papej,“ opakuje pořád a loudí od maminky dobroty – koblihy, puding, mandarinku a chce pořád víc a víc. Poslední dva měsíce se jeho stav prý dál zlepšuje. „Tady je Tomáš zlatíčko, občas i žertuje a je docela oblíbený,“ podotýká matka.
Renata Sklenářová doufá, že ani pavilon 33 nebude pro Tomáše poslední zastávkou, i pro pacienty s jeho diagnózou existují lepší místa. O tom, zda bude moci žít v jednom z několika desítek stacionářů či domovů pro lidi s mentálním nebo tělesným postižením, rozhodne jeho zdravotní stav.
„Na rozdíl od nemocnic mají v takových zařízeních víc možností, jak se pacientům věnovat. Vymýšlejí pro ně různé hry a programy, chodí na procházky, pracují v chráněných dílnách. Klienti tam často úplně rozkvetou,“ líčí Tomášův ošetřovatel Jan Uhlíř.
Cílem nemocnic a léčeben jako je ta v Bohnicích je podle jeho názoru dostat pacienty do takového stavu, aby mohli žít právě v podobných domovech, o kterých mluvil předtím. V to, že se Tomášův stav zlepší natolik, že se bude moci do některého takového nového „domova“ přestěhovat, Jan Uhlíř pevně věří.
„Vidím to reálně,“ tvrdí. „Dřív by u nás v Bohnicích pacient jako Tomáš zůstal třeba 20 let. Dnes už to ale neplatí. Věřím, že Bohnice pro něj nejsou konečnou stanicí,“ uzavírá.
