Matka dvou dnes již dospělých dětí Štěpánka Barešová dlouho přehlížela výstražné signály, které jí tělo dávalo. Když se jí kolegové v práci vždy po ránu smáli, že má ochraptělý hlas jako barová zpěvačka, brala to spíše jako vtip.
„Měla jsem také hodně suchou kůži na nohou, tak jsem si jednoduše koupila peeling a lepší krém,“ vzpomíná dnes šestačtyřicetiletá žena. Celkovou únavu přikládala zase hektickému životnímu stylu a stejné vysvětlení měla i pro častější pocity splínu. Nikdy by ji nenapadlo, že všechny tyto příznaky celou dobu ukazují na potíže se štítnou žlázou. Dokud před deseti lety nezkolabovala.
Diagnóza zněla: snížená funkce štítné žlázy. Díky hormonální léčbě může dnes vést v uvozovkách normální život. Ale bez doživotního užívání hormonů, které její štítná žláza nedokáže vytvářet v dostatečném množství, se už neobejde.
S onemocněními štítné žlázy, nejčastěji s její sníženou funkcí, se v Česku potýká více než šest set tisíc lidí, naprostou většinu z nich tvoří ženy. S tímto drobným orgánem umístěným v krku se přitom pojí velké množství zažitých mýtů. Předseda Sdružení ambulantních endokrinologů Richard Stejskal je uvádí na pravou míru.
Mýtus: Za vaši nadváhu může štítná žláza
Velká část populace si myslí, že onemocnění štítné žlázy nebo hormony štítné žlázy používané k léčbě způsobují nadváhu. Ve skutečnosti je to jinak. Snížená činnost štítné žlázy vyústí v nedostatek hormonů nezbytných pro správnou funkci metabolismu. Tělo se dostane do zpomaleného, energeticky úsporného režimu a začne si chránit zdroje energie a zadržovat tekutiny, což může vést k přírůstku hmotnosti o zhruba pět kilogramů.
Málokdy jde o nadváhu, kterou by pacienti rádi svedli na štítnou žlázu. Užívání chybějících hormonů štítné žlázy vrátí tělo do normálního metabolického stavu a oněch zhruba pět kilo zadržené tekutiny se opět vyloučí.
Zvýšená činnost štítné žlázy sice často skutečně vede ke změnám tělesné hmotnosti, ale naopak k patologickému zhubnutí. Pro některé pacienty je to zpočátku příjemné, ale postupně dochází k rozvoji příznaků, pacient se začne cítit nemocně a obvykle ho i okolí upozorní, že s ním něco není v pořádku.
Mýtus: Příznaky problémů lze lehce vypozorovat
Snížená funkce štítné žlázy se může rozvíjet i několik let. Člověk s ní může žít delší dobu, aniž by ho napadlo, že se ho tato porucha týká, a aniž by si kdokoli čehokoli všiml. Rozvinuté formy poruch funkce štítné žlázy se sice lépe rozpoznají, ale hůře léčí. Proto je lepší odhalit onemocnění co nejdříve, v jeho raném stadiu, což dokážou pouze laboratorní testy.
Obvykle se ukáže jen malé vychýlení od normálu, které může způsobit například i nachlazení nebo stres, proto se vyšetření opakuje. Ukáže-li se znovu odchylka, praktický lékař doporučí pacientovi návštěvu endokrinologa.
Mýtus: Co nejvíce jódu štítné žláze pomáhá
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, historických událostech a nevšedních akcích. |
K léčbě onemocnění štítné žlázy skutečně může vedle léků přispět také strava obsahující jód, což je prvek zcela nezbytný pro správnou funkci štítné žlázy. Ale pozor, ani v případě jódu neplatí, že čím více, tím lépe. Nadbytek jódu může v určitých případech – u snížené funkce štítné žlázy stejně jako u zvýšené funkce – napáchat spíše škody než užitek.
Ideální jsou mořské ryby, bohatý zdroj jódu, u kterého nehrozí předávkování. Dalším zdrojem jódu je jodovaná kuchyňská sůl, i tady ovšem platí zásada nic nepřehánět.
Mýtus: Léky na štítnou žlázu v těhotenství škodí
V těhotenství není užívání léků většinou doporučované, nicméně léčba onemocnění štítné žlázy se v žádném případě nepřerušuje, jen upravuje.
Pacientka by měla být pečlivě sledována endokrinologem, který průběžně rozhoduje o podávání hormonů štítné žlázy a jódu. Získává tak do těla hormony, které by si vytvářelo samo, pokud by mělo správně fungující štítnou žlázu. Nejde o žádnou chemii navíc.
Mýtus: Za vše mohou geny
Poruchy funkce štítné žlázy jsou velmi často dědičné, ale to ještě neznamená, že se musí projevit. Spuštění nemoci se dá do určité míry předejít zdravým životním stylem s kvalitní stravou a dostatkem odpočinku, v případě dědičné dispozice navíc preventivním vyšetřením.
Rizikovými faktory totiž jsou špatná životospráva, nedostatek jódu, únava, stres, radioaktivní záření nebo kouření.
