Všechno to začalo teplotami a kašlem. Antibiotika však nezabírala. Můj zdravotní stav se tak zhoršil, že mě z místního špitálu do nemocnice v Plzni transportovali vrtulníkem. Měl jsem těžkou pneumokokovou meningitidu, která mi dočista změnila celý život.
Lékaři v Plzeňské nemocnici mi zachránili život, dočasně jsem ochrnul a zůstal mi doživotní hendikep: výsledky testů potvrdily, že jsem přišel o sluch. Nic moc si z té doby nepamatuji a navíc na to nerad vzpomínám. Vím jen, že jsem přišel dočasně o možnost běhat a mluvit.
Obklopilo mě naprosté ticho
S takovým osudem se malému dítěti těžce srovnává. Pro mě to byl dlouhý čas, který moc neutíkal. Po dvou letech ale přišlo vysvobození a naděje na lepší budoucnost. Lékaři mi voperovali kochleární implantát. Zařízení, které se vkládá do vnitřního ucha, kde stimuluje nervy a tím nahrazuje funkci šneka (část vnitřního ucha člověka).
Pneumokoková meningitidaPneumokoky patří k nejčastějším původcům bakteriálních nákaz dýchacích cest, zánětů středouší a zápalů plic. Mohou způsobit také sepsi, hnisavou meningitidu a další orgánové infekce. Navzdory moderním možnostem léčby může dojít k úmrtí nebo má nemocný doživotní následky. K nejčastějším komplikacím patří postižení neurologické, mentální retardace, epilepsie. Až 30 % pacientů má po prodělané pneumokokové meningitidě poruchu sluchu. V současné době existuje účinná prevence ve formě očkování. |
Operaci jsem jako dítě vnímal pozitivně a pamatuji si, když jsem se probudil z narkózy, vnitřně jsem cítil, že se můj život mění k lepšímu. Doufal jsem, že jednou vyjdu ze své hluchoty ven, vstříc lepšímu a krásnějšímu životu.
Hodně věcí jsem se ale musel znovu naučit. Neuměl jsem rozeznávat zvuky a slyšet je. Musel jsem dokázat pochopit, jaký k čemu patří. Nejdřív jsem poznával zvuky na základě hlasitosti a tónů. Například mňoukání a štěkání. Musel jsem se naučit znova poznat houkání sanitky nebo hučení větru, troubení aut a zvuk zvonku. Pak přišly na řadu psychologické testy. Odborníky zajímalo, jak zvládám běžné zařazení do života.
Ve speciální škole jsem byl nešťastný
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Nebylo to pro mě jednoduché se s hendikepem vyrovnat. Nejdřív jsem totiž šišlal a špatně artikuloval. Kvůli těmto potížím jsem musel nastoupit na základní školu pro sluchově postižené v Praze, což bylo od rodičů 170 kilometrů daleko. Ve škole se mi nelíbilo, stýskalo se mi po rodině, a tak mě nakonec dali do normální školy v Chebu.
Po ní jsem nastoupil na střední ekonomku a v pohodě odmaturoval. Teď pracuji v administrativě a o víkendech si ještě přivydělávám jako recepční v hotelu.
Dnes už žiju plnohodnotný život, nemám problém telefonovat ani řídit auto. Mezi moje nejoblíbenější činnosti patří cestování, rád poznávám nová místa po celém světě. I proto se teď chystám studovat cestovní ruch na vysoké škole.
Kromě toho se také věnuji osvětě v boji proti pneumokokovým infekcím a často o nich přednáším. Snažím se pomoci rodičům, kterým onemocněly děti stejně jako já. Snažím se je povzbuzovat, aby neztráceli naději a věděli, že možnosti, jak kvalitně žít, tu stále jsou.
