Všichni jsme se těšili na náš odjezd na hory, ale místo toho přišla rakovina, vzhledem k mému astrologickému znamení Rak dobrá kombinace.
Její entrée bylo rychlé a drtivé. Nejdříve se mi samy vytvořily veliké hematomy po celých nohou až na záda, přidala se strašná únava a bolesti hlavy. I jako zdravotník jsem se rozhodla nechat si odebrat krev.
Samozřejmě, že mě napadla i leukémie, ale snažila jsem se tuto myšlenku zasunout někam hodně dozadu a uklidňovat se, že mně se to stát nemůže. Jenže chyba, byla jsem tou vyvolenou.
Ráno jdete na odběr krve, děláte plány co dál, co uvaříte k obědu, kam půjdete odpoledne a o pár hodin později ležíte v nemocnici na Hematoonkologické JIP v Brně Bohunicích.
Vše jde strašně rychle, odběry, vyšetření a v hlavě vše víří, bouří a ještě nedochází ta pravda. Během dne absolvujete sérii vyšetření a odběrů a pak dostanete chemo do žíly. Kontinuálně sedm dnů a nocí.
A pak vám to dojde, ležíte a musíte přemýšlet a rvát se s pravdou. Prognózy se vpijí pod kůži a nejde na to nemyslet. Stojíte před volbou: buď se litovat a vzdát se, nebo bojovat jako lev.
V rodině se dárce nenašel
Téměř ihned mi lékaři oznámili, že budu potřebovat rychlou transplantaci, jinak to nedopadne dobře. Během prvního týdne přijeli mí sourozenci, jenže žádný nevyhovoval. Tak tým začal pátrat v registru dárců ČR a opět nikdo, rozsah hledání se tedy rozšířil i do zahraničí.
Týdny ubíhaly a na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, jak bolí sternální punkce, lumbální punkce, jak nepříjemné je zavedení centrálního katetru do třísla a spousty dalšího.
Ale to bylo nic ve srovnání s tou největší bolestí: nemohla jsem být se svým synem, tolik mi chyběl a děsilo mě, že mu máma odejde tam nahoru a nebude tady pro něj. Chtělo se mi strašně řvát a brečet, jenže na JIP ani pak na oddělení nemáte soukromí nebo koutek, tak jsem to pustila a brečela kolikrát jako želva v posteli.
Že jsem přišla o vlasy a kvůli léčbě a převážnému pobytu v posteli jsem se spravila o 15 kilo, bylo vedlejší. V hlavě mi běželo jen jediné: chci žít. I přes paralyzující strach chci žít.
První pobyt měl i své světlé chvilky, potkala jsem spoustu skvělých lidí, jak z řad pacientů, tak personálu. Ale jeden člověk mi přirostl k srdci velice, staly jsme se kamarádkami. A všechny další hospitalizace, horečky, neutropenie jsme absolvovaly na pokoji spolu a dokonce jsme si dělaly z rakoviny legraci, smály jsme se a najednou se ten průšvih, co nás potkal, dal lépe snést.
Moc mi (J.D.) pomohla, vše vysvětlila a držela mě ve chvílích splínu. Bohužel, není již mezi námi. Byla skvělá, měla jsem ji ráda a stále vzpomínám.
Domov se stále střídal s nemocnicí
První pobyt doma byl nesmělý. Držíte přísnou izolační dietu, nesmíte ven bez roušky, žádný příliš velký kontakt se zvířaty atd. Hlídáte se jako pokojová květinka a stejně to dlouho nevydrží, za pár dnů jedete do nemocnice s vysokými horečkami a infekcí neznámo odkud.
Tak to šlo pořád dokola. Chemoterapie, pak domů, infekce, horečky, do nemocnice, haldy odběrů, antibiotika do žíly.
Ale nakonec jsem měla štěstí a můžu říct, že já jsem byla „rychlý pacient“. Leukémii mi zjistili 1. 2. 2016 a na konci dubna jsem se dozvěděla báječnou novinu, že se našel dárce. Dokonce dva!. Byli z Německa a můj termín bude už v květnu. To bylo jako životabudič, šílela jsem radostí a má rodina a přátelé taky. Najednou bylo světlo na konci tunelu.
A já si řekla, že to dám a že prostě budu máma jako dřív. Ta máma, co se potápěla, lyžovala, běhala, cestovala, cvičila jógu, blbnula se synem a milovala mazlení se psy. A všechny komplikace, fyzické bolesti, a že jich kolikrát bylo najednou, byly menší.
Nejdříve silné chemoterapie, pak záchrana
Šlo se do fáze příprav, tedy přípravného režimu před transplantací. Ten můj spočíval v nejsilnější chemoterapii, jak v infuzní, tak tabletové formě. Pak přestěhování na pokoj Life, kde jste úplně sami, se svou koupelnou a WC a návštěvy máte za sklem. Dostáváte dost léků a infuzí a chystáte tělo na tu velikou změnu.
A pak to přijde, den D. Přinesou malý růžový infuzní pytlík a připojí. Se zatajeným dechem jsem ležela a koukala, jak pomalu kape, a říkala si, jestli tohle je ta má šance žít, a prosila Boha, ať to vyjde.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Za několik dnů přišly komplikace po chemoterapii, objevila se hromada velkých aftů v puse, krku, nose. Šílená bolest a horečky. Tváře vypadaly, jako když spolknete pomeranče. A opravdu jsem se cítila na dně. A k tomu útočila dlouhodobá samota, smutek, stesk, obavy.
Bylo to těžké a říkala jsem si, že tohle už nedám. Ale dala. Strašně mě podrželi přátelé, rodina, personál. A hodně jsem se i modlila.
Myslím, že tato nemoc a tyto chvíle byly momentem, kdy se mi obrátil život i hodnoty vzhůru nohama. Neumím to přesně popsat, ale vstoupila do mě pokora, úcta a strašný vděk za to, že jsem dostala šanci zase žít a cítit pusinku mého syna na mé holé hlavě.
Zároveň jsem v těchto chvílích slíbila sama sobě i tomu nahoře, že když se uzdravím, budu se snažit pomáhat lidem nemocným jako já. Že to „splatím“. Domů jsem se dostala po necelých sedmi týdnech (18. 6. 2016) a zatím to byla má poslední hospitalizace.
Začátky byly těžké
Člověk je jako moucha v Jiříkově vidění. Fyzička žádná, jste stále unavení, ospalí, je vám zle od žaludku, motá se hlava, máte křeče v nohou, držíte přísnou dietu a je tu mnoho dalších omezení. Ale týden po týdnu je lépe a lépe a dnes, čtyři měsíce po velkém dni, už na 80 % funguji a zvládám vše jako normální lidé.
Princip celé transplantace přirovnám k vykácení pralesa a následnému vypálení, poté zasazení nových rostlinek a čekání, zda se ujmou.
Je to neskutečné, ale je to tak: z mé krevní skupiny A+ je po transplantaci 0+. A podle posledních výsledků jsem zatím zdravá, rakovina je pryč.
Tento článek píši jako veliké poděkování mému dárci. Nebýt jeho, nežiji. A také mé rodině, přátelům a skvělým zdravotníkům, jež se o mě starali. Všichni byli super - prostě profesionální andělé.
A vy, kteří jste to dočetli až sem, prosím, zkuste se zamyslet. Vím, že v dnešním rychlém světě je to složitější, ale stojí to za to. Stačí, aby vám bylo mezi 18 a 35 lety a neměli jste vážnou nemoc. Stačí jedna zkumavka krve a zápis do registru dárců kostní dřeně. A kdo ví, třeba taky zachráníte život mámě malého dítěte, nebo vůbec jakýkoliv život. Myslím, že to za to stojí.
