Nějaké zdravotní problémy jsem si začal připouštět až v době, kdy mé varle začalo nabírat na objemu. Bylo stále větší a větší. To mě trochu zneklidnilo, tak jsem asi po půl roce, kdy už bylo asi tak dvakrát větší než zdravé varle, začal hledat na internetu a opravdu jsem našel, že by se mohlo jednat o nádor.
Vzhledem k tomu, že nemám uzavřené cestovní pojištění a trvale žiju na jihu Španělska, říkal jsem si, že mám nárok pouze na ošetření v nouzi a nikoli na nějakou preventivní péči. Také nemám rád nemocnice a v době, kdy se toto dělo, jsem neměl vystavenou evropskou kartu zdravotního pojištění. V praxi to znamenalo, že když jsem třeba dostal chřipku, musel jsem obcházet zdravotnická zařízení a hledat nějaké, které mě ošetří. A to byl hlavní důvod, proč jsem nikam nešel.
Problém na ostrově Tenerife
Při cestách po Španělsku, jsem se dostal na ostrov Tenerife. Bylo to asi rok potom, co jsem poprvé zjistil, že něco není v pořádku. V té době už mělo mé varle 14 centimetrů v průměru. Už i lidé na ulici si toho začínali všímat, když jsem šel kolem.
Jednoho večera při návratu domů jsem pocítil řezavou bolest v podbřišku, ze které se mi dělalo nevolno. Zůstal jsem stát a věděl jsem, že již neudělám ani krok. Chtěl jsem se posadit, ale bolelo to ještě víc, tak jsem raději zůstal stát.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Telefonem jsem zavolal sanitku, přesně popsal, kde se nacházím, a čekal.... Po 15 minutách pořád nic. Volám tedy znovu a operátorka říká, že se mě pokoušeli najít, ale na místě, kde stojím, prý nikdo není. Řekla, že už žádnou sanitku posílat nebude, a pokud potřebuji, ať se do nemocnice dopravím sám.
Zůstal jsem jako opařený, ale co mi zbývalo, pomaličku krůček po krůčku jsem se odšoural k benzinové pumpě, která byla vzdálená asi 300 metrů. Každý metr byl boj, ale nakonec se mi to podařilo. Na pumpě byl známý Enrique. Popsal jsem mu, co se stalo, on zvedl telefon a znovu zavolal 112.
Chvíli mluvil s operátorkou, a když zavěsil, překvapeně se na mě podíval a říká: „Měl jsi pravdu, nepřijedou!“
Na pohotovost taxíkem
Skončilo to tak, že jsem musel jet na pohotovost taxíkem. Po příjezdu do nemocnice zjistili, že nemám kartičku pojištění, tak mě nekompromisně vykázali. Jako náhradní variantu mi doporučili další zdravotnické zařízení vzdálené asi 1,5 kilometru. Taxikář, který šel pro jistou se mnou, kroutil hlavou s tím, že mě odveze a bude to zadarmo.
Po příjezdu na akutní příjem ve městě v části Los Christianos mě doktor zavedl uklidňující kapačku a ptá se, zda může mé varle vyfotografovat na telefon. Prý to potřebuje poslat kolegům ke konzultaci. Za 30 minut přijíždí sanitka a odváží mě do hodinu vzdáleného Santa Cruz. Přestože jedeme po dálnici, cítím sebemenší hrbol a zatřesení.
Po příjezdu a prvotním vyšetření jsem zůstal s postelí na chodbě. Druhý den mi doktorka sdělí, že se čeká na uvolnění lůžka v centrálním pokoji. Po pěti dnech se tam nakonec dostávám. Den na to přiletí z Malagy moje přítelkyně.
Na operaci jsem šel až po nějakých 12 dnech. Vše proběhlo podle plánu a nakonec jsem byl z nemocnice propuštěn o pár kilo lehčí a bez pravého varlete.
Dlouhé čekání a hořký ortel
Po dvou týdnech čekání, které byly nekonečné a během kterých bylo mé varle zkoumáno v Madridu, mi konečně mladá doktorka sděluje ortel: zhoubná rakovina pravého varlete a metastáze v plicích a břiše. Mozek naštěstí zasažen není.
Vzhledem k pozdnímu stadiu navrhuje nasadit tu nejsilnější chemoterapii - 5 dní v nemocnici a 4 týdny volno. Během těch 4 týdnů jsem musel jednou týdně na hodinu na kapačku.
Strach z chemoterapie
Za celou dobu jsem zvracel pouze dvakrát a celkově to nebylo tak hrozné, jak to popisují. Jasně, byla to údajně ta nejsilnější chemoterapie, ale zvládnout se to prostě dalo. Důležité bylo cítit se psychicky dobře.
CT kontrola ukázala, že se nádory začínají zmenšovat. A to byla dobrá zpráva. Jedno ložisko v břiše bylo hned vedle aorty a bylo riziko, že na ni bude tlačit.
Dnes jsem už pět let zdravý a mužům bych doporučil, aby si svá varlata kontrolovali. V dnešní době internetu je opravdu jednoduché najít odpověď na jakoukoli otázku. Hlavní je se nebát a něco udělat.
17. února 2010 |
