Začalo to v roce 2013. Byl jsem na preventivní prohlídce u obvodní doktorky a jako každému v mém tehdejším věku (sedmnáct let) mi byla položena otázka, jestli si prohmatávám varlata. Moje odpověď zněla automaticky ano, i když jsem si je nikdy nekontroloval, protože jsem si myslel, že mě nic takového nemůže potkat.
Když jsem přišel domů, tak jsem si teprve uvědomil souvislosti. Babička umřela pět let předtím na rakovinu prsu, takže táta i já se sestrou máme, byť malé, riziko nádoru ať už zhoubného nebo nezhoubného. Varlata jsem si ještě ten večer prohmatal a okamžitě mě polil studený pot, když jsem si na pravém varleti našel objekt. Pro jistotu jsem to několikrát zkontroloval, ale pokaždé byl ten objekt na stejném místě.
Kvůli tomuto nálezu jsem měl několik bezesných nocí, kdy jsem se snažil uklidnit namlouváním, že se nic neděje a že varle jen špatně vyrostlo. To mi vydrželo asi půl roku, ale pak jsem si začal připouštět i variantu rakoviny a bál se, že mi varle budou muset vzít. Přesvědčoval jsem sám sebe, že je určitě nádor nezhoubný, ale v koutku mysli se krčila zhoubná varianta. Strach prolezl skrz celé mé vědomí.
Inspirovala mě zkušenost Petra Koukala
V květnu 2014 jsem shodou náhod na internetu narazil na badmintonistu Petra Koukala a jeho příběh se zhoubným nádorem levého varlete. Týden mi to leželo v hlavě, než jsem se bez vědomí mého svého okolí vydal opět k obvodní doktorce. Ta mi bez zbytečného zdržování vypsala poukaz na vyšetření na ambulanci v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem. Stejně jsem tam ale hned nezamířil. Ve škole jsem měl závěrečné zkoušky a na vyšetření zapomněl.
Po zkouškách jsem měsíc odpočíval. Užíval si klid prázdnin, které už nikdy mít nebudu. Ale desátého července jsem narazil na ten poukaz od doktorky. O dva dny později jsem se vydal do nemocnice, kde mi ultrazvukem zkontrolovali pro jistotu obě varlata.
Narazil jsem na příjemného doktora, který se mi snažil skutečnost, že varle tak jako tak budou muset vzít, sdělit šetrně, ale mou hlavou rezonovala myšlenka, že o něj prostě přijdu, takže jsem svou reakcí „tak jo no, co s tím nadělám“ doktora překvapil. Ještě ten den jsem seděl na posteli v pokoji na urologii a až teprve v tu chvíli oznámil tuto skutečnost rodičům.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Nejprve jsem zavolal mámě, která začala hned plašit a všechno vidět černě. Nakonec jsem ji aspoň zaúkoloval donesením věcí do nemocnice. Následoval táta. Ten tu skutečnost vzal s klidem, i když zklamaný vzdech, který jako by říkal, že je mu moc líto, že to potkalo i mně, když už mu rakovina vzala mámu.
Měl jsem štěstí
Anestezii jsem snesl velmi dobře. Hlava mě nebolela, špatně mi taky jakž takž nebylo a už ráno po operaci jsem za asistence sestřičky obešel postel. O dva dny později jsem byl propuštěn domů. O několik dní později jsem dostal informaci, že nález byl nezhoubný a na následné kontrole na CT mi žádné metastáze ani jiná ložiska v těle nenašli.
Nevím, co bych dělal, kdybych šel na operaci hned poté, co jsem si nádor našel. Asi by to na mě mělo daleko větší psychický dopad. Ale díky této zkušenosti jsem se rozhodl, že budu kamarády ve svém okolí upozorňovat, aby si svá varlata kontrolovali a aby si také nemysleli, že je to nemůže vůbec potkat.
Pokud byste chtěli čtenáře Jakuba kontaktovat a zeptat se na jeho zkušenosti, můžete zde.
