Podle něj se přirozeně domníváme, že ten náš recept na život by prospěl každému. „Je v tom ale trochu pýcha, protože to vlastně znamená, že se domníváme, že my víme lépe než ti druzí, co je dobře a co je špatně,“ napsal.
Strach není podle něj nikdy dobrý rádce. „Na smrtelném loži budeme vždy litovat situací, kdy jsme poslechli strach a nikdy nebudeme litovat situací, kdy jsme poslechli hlas svého srdce.“
Stává se, že ačkoliv v jiných oblastech života se nám vede dobře, v jedné klidně i roky stagnujeme. Nezhubneme, i když chceme, nenaučíme se cizí jazyk, neumíme si najít, či naopak opustit partnera, vymlouváme se, proč se nechceme hýbat. Co s tím?
Proč to tak je?
Důvodem je, že naše myšlenkové vzorce nebo způsob nahlížení na určitou situaci nás zamkne a zacyklí na úrovni, na níž daný problém vzniká. Na té úrovni jej ale nevyřešíme. Jde totiž o to, že jej nepotřebujeme přemoct, ale spíš se posunout na úroveň myšlení, kde daný problém přestaneme vytvářet.
Kouč Mark Dzirasa odpovídal ZDE |
Přiznávám, že úplně nerozumím...
Líbí se mi přirovnání k úrovním, tzv. levelům ve videohrách. K většímu nebo lepšímu jsme připuštěni, až když zvládneme úroveň předchozí. Kdykoliv tedy máme pocit, že jsme se zasekli a stojíme na místě, zkoušejme místo další marné snahy postaru spíše přemýšlet způsobem: Jak se mám na situaci dívat, co potřebuji na sobě změnit, co ve mně způsobuje, že stále… apod. Často budeme překvapeni, jak rychle povolí a ustoupí i problémy, které nás trápily dokonce řadu let.
Mark Dzirasa
|
Jak postupovat, abychom se v myšlení posunuli?
Moje prababička z jihočeského statku vždycky říkala: „Když nevíš co, tak si sedni.“ Skutečně bych doporučil se nejprve zastavit a uklidnit se. Pokud se jedná o skutečně zásadní záležitost, mohlo by to být i zastavení na několik dnů. Vzít si volno a zmizet někam na chatu, chodit lesem a vše přehodnocovat. Možná si dát i nějakou sebezpytující meditaci, nebo chcete-li chvilku hlubokého rozjímání nad celou situací v nejširším kontextu.
Když ani to nepomůže?
V mém případě bývá obvykle dalším krokem to, že se jdu poradit s někým, kdo dané věci rozumí a zvládá ji na lepší úrovni než já. Vždy se snažím dostat k nejlepšímu dostupnému odborníkovi na danou problematiku. I když taková rada může někdy přijít zdánlivě draho, protože lidé na špičkách oborů si samozřejmě účtují odpovídající sazby za svůj čas, nebo je za nimi potřeba někam cestovat. Taková investice se mi ale vždy vyplatila. Některé problémy nás přeci umí zastavit i na dlouhá životní období. A čas je to nejcennější, co máme, protože nakonec je to čas, který odměřuje naše životy - nikoli peníze.
Má smysl formulovat vizi písemně?
Doporučoval bych ujasnit si písemně, jak přesně to má vypadat, až nechtěná situace pomine. To je velmi důležité, protože většina z nás je naprogramována naprostou většinu času přemýšlet nad tím, co nám chybí místo pocitu vděčnosti za to, co máme. Jenže naše podvědomí hledá 24 hodin denně způsoby, jak sladit naši realitu s naším vnitřním obrazem. Víme, že kdo mluví o nemocech, je stále nemocný, kdo mluví o dluzích, má u dveří exekutory. Ale upírat svoji pozornost ke kýženému výsledku místo ke katastrofickým scénářům můžeme pouze tehdy, když máme představu o tom, co vlastně opravdu chceme. V tom nemá většina lidí vůbec jasno. Naproti tomu ale vědí úplně přesně, co nechtějí - toho mají plnou hlavu od rána do večera. A to není konstruktivní.
Co když ale pak chybí odvaha změny uskutečnit?
S novým pohledem to nemusí být vůbec tak těžké, jak se dříve zdálo. Když na situaci změníme názor, může být najednou odchod od partnera nebo ze zaměstnání mnohem snazší, než bychom si dříve uměli představit.
Je třeba si uvědomit příčiny, co nám až dosud bránilo se posunout tam, kam bychom chtěli?
Myslím, že v zásadě ne. Možná to může být někdy i prospěšné, ale primárně bych se místo přemýšlení nad tím, co nás brzdí, vždy soustředil na to, co nám může pomoci udělat ten zásadní průlom. O tom je přeci samotné pozitivní přemýšlení skloňované dnes ve všech pádech. Je to bohužel už trochu zprofanovaný termín a takzvané pozitivní úsměvy kolegů v práci jsou často jenom hrou na pozitivitu, nikoli skutečným životním nastavením. Ale přemýšlet pozitivně je vlastně o tom, snažit se vždy vidět lepší stránku věci. Naopak permanentní boj se slabými stránkami je z velké části zodpovědný za to, že třetina populace polyká psychofarmaka.
Takže byste radil nepátrat po tom, co nás brzdí?
Je velký rozdíl v tom, zda se nadále se vrtáme ve starém, anebo zda věnujeme pozornost již tomu novému. Proto bych se opravdu soustředil spíše na novou cestu než na hledání překážek na cestě, která dlouhodobě nefunguje a k cíli nás neposunuje.
Jak se motivovat?
Jednou z metod je třeba pravidelné oslavování. Každý dílčí mezikrok, každý posun je třeba náležitě oslavit. Není řeč o divoké party, ale o navození pocitu radosti z úspěchu. Radost je startér pozitivních myšlenek a my jsme k sobě často tak přísní, že s oslavou čekáme až na maturitu, státnice, povýšení nebo jiný výsledek, který se ovšem dostaví jednou za několik let.
Něco jako uměle navozená radost, pocit vítězství?
Mysl můžeme naučit prožívat radost místo nudy a smutku. Oslava může být i úplně symbolická - třeba zajít si na dobré jídlo, důležitý je ale prožitek, který vytvoříme. Potřebujeme takovou návštěvu restaurace spojit s pocitem výjimečnosti s pocitem radosti a hrdosti, s pocitem naplnění, štěstí a vděčnosti.
Jak vydržet, aby se posun podařil?
Vzdáme jedině to, v co přestaneme věřit, nebo to, o co ztratíme zájem. Čím přesněji si malujeme mentální obraz úspěchu, tím více pozornosti tímto směrem upínáme. Klíčem k tomu je opět vytvořit jasnou představu o našem cíli.
Co nám při postupu na vyšší level, jak říkáte, pomůže překonat krizi?
Krize přicházejí, když ztrácíme víru v uskutečnění cíle nebo když necháme svoji pozornost rozostřit něčím jiným, co se nám v životě zrovna děje. Víru i tah na branku oživuje pozitivní sebemluva, stejně jako harmonizace prostředí, v němž žijeme či pracujeme. Pomohou také povzbuzující motivační příběhy velkých osobností, které to nevzdaly, a také společenství lidí se stejným zaměřením nebo alespoň se stejnou vášní pro život a úspěch. Potřebujeme si přizpůsobit celé prostředí, ve kterém žijeme, svůj životní rytmus a styl, přátele a způsob trávení času, knihy, které čteme, až po filmy, které sledujeme. Vše potřebujeme přizpůsobit tak, aby nás tyto faktory nesrážely, ale naopak podporovaly.
