Maminka bydlela sama v rodinném domku kousek za Prahou. Na návštěvy jsme za ní jezdili jednou týdně a ani já, ani manžel jsme nic neobvyklého nepozorovali. S maminkou jsme si povídali a vše se zdálo naprosto normální. Ale pak najednou začala vynechávat běžné denní činnosti nebo se zapomínala při rozhovoru.
Nejprve jsem to přikládala vyššímu věku, mamince bylo v té době téměř 80 let, ale začala jsem nenápadně pátrat i po další možné příčině. Vše vyvrcholilo rekonstrukcí sousedního domu, která trvala velmi dlouho a maminka byla neustále ve stresu z nadměrného hluku.
Článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Příběhy posílejte na email: zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Její zdravotní stav se začal velmi rychle zhoršovat. V tu chvíli jsem již poznala, že se něco děje a situaci musíme okamžitě řešit.
Objednala jsem maminku na neurologické vyšetření a potvrdily se obávané změny v části mozku. Po vyšetření na specializovaném pracovišti v Krči se oficiálně potvrdila Alzheimerova choroba a my jsme pochopili, že maminku už nemůžeme nechat samotnou doma.
Výměna rolí
Nemoc měla velmi pomalý průběh. Až zpětně mi začaly docházet některé drobnosti, které s nemocí mohly již dříve souviset. Od lékařů jsem se dozvěděla, že se tito lidé dokážou tzv. "aktivovat" a chvíli normálně fungovat. Proto je pro rodinu či známé, kteří s daným člověkem nesdílejí společnou domácnost, velmi obtížné zjistit, že je něco v nepořádku.
Maminka si nepřipouštěla, že by mohla být nemocná, nevnímala ani žádná rizika. Vzpomínám si, jak v tento okamžik došlo k naprosté výměně rolí matky s dcerou. Dříve jsem byla zvyklá poslouchat já, a naopak nyní jsem byla v pozici toho, kdo rozhodoval.
Samozřejmě také každodenní péče a starost o maminku byla velmi náročná, rozhodli jsme se proto vyzkoušet denní stacionář Klubu důchodců v Praze 6. Maminka, která nejprve absolutně nechtěla slyšet o žádném klubu, si nakonec stacionář zamilovala.
Byla v kolektivu příjemných lidí, měla zájem o aktivity a našla si také nové přátele. Vyprávěla jim historky ze svého života, které si někdy lehce přibarvila.
Nevím, zda to bylo kvůli nemoci, ale svůj životní příběh si začala trochu "vylepšovat". Vyprávěla, jak cestovala po Antarktidě, po Africe, nebo jak zpívala s Karlem Gottem. A hrozně se rozčilovala, když jí někdo říkal, že si vymýšlí. Vše se zdálo dobré, bohužel po nějakém čase se začínala ztrácet. Dokonce jednou odcestovala autobusem kdovíkam a měli jsme o ni tehdy velký strach.
Bez dozoru to nešlo
Maminku jsme již nemohli nechat bez dozoru. Kromě odvážných cest ze stacionáře jsme zjistili, že už nebyla schopná umýt po sobě nádobí, ztrácela orientaci, dokonce zapomínala vypnout varné plotýnky v kuchyni.
Rozhodli jsme se proto podat žádost do specializovaného centra pečujícího o lidi s alzheimerem. Objeli jsme několik zařízení, ale nejvíce nás oslovilo Alzheimercentrum Zlosyň. Velmi příjemně na nás působilo prostředí, příjemně nás překvapil také velmi milý personál. Proto jsme byli rozhodnuti přestěhovat maminku právě sem.
Ale maminka se tehdy zatvrdila a odmítala odejít z domu. Stěhování jsme tedy museli ještě na nějakou dobu odložit. Maminčin stav se však začal opět zhoršovat, a proto nebylo jiné řešení, než odvézt maminku do zařízení, kde jí poskytnou odbornou péči.
Mamince jsme všechno vysvětlili a převezli jsme ji do Zlosyně. V ten moment nás velmi překvapila, protože si zde našla kamarádku a na svůj původní domov brzy zapomněla. Přestože jsem zpočátku měla trochu výčitky, teď vidím, že to bylo správné rozhodnutí. Sama bych mamince takovou péči dát nemohla.
Pokud by zůstala u nás, nemohla bych chodit do práce, nebyla bych tak optimistická a náš vztah by tím trpěl. Maminka v Alzheimercentru úplně rozkvetla. Říká, že jsou tam moc fajn lidi, kteří jsou na ni hodní, a cítí se tam bezpečně. A musím přiznat, že stejné pocity máme i my.
