Vypadám jako gondoliérka, která přišla o loď. Nebo možná windsurfařka, co zapomněla plachtu. Stojím v mírném podřepu na prkně, do kterého bych vůbec neřekla, že se dá vyfouknout. V ruce mám pádlo delší, než jsem já sama, a šťouchám s ním do vody.
Objevuji sport, při kterém nejde jen o zábavu, ale je ideální i pro formování postavy. Rovnoměrně se při něm zapojuje celé tělo - od lýtkových svalů, přes zádové a šikmé břišní, až po všechny svaly na rukou. Člověk si díky tomu zlepší cit pro rovnováhu a fyzickou kondici. Navíc se při paddleboardingu dobře hubne, protože jde o aerobní cvičení.
Nejdřív cestu šněruji jako po pár panácích. Když mi můj odborný doprovod potřetí připomene, že musím pádlovat jinak než na kánoi, propluji už celkem rovně kolem Vyšehradu, Národního divadla až ke Karlovu mostu. Pod ním pak dál na Čertovku a zpět ke klubu Lávka, kde výlet ukončíme a do Podolí se vrátíme tramvají. To všechno za méně než dvě hodiny v podvečer po práci.
Paddleboardistkou za pár minut
Do Podolí to mám kousek, asi dvacet minut. Čeká tu na mě Honza Rott, šéf České paddleboardové asociace a člověk, jenž tráví na prkně spoustu času. Ovládá paddleboard, kiteboard, snowboard i windsurfing. Mě teď nejvíc zajímá prvně jmenované prkno. Nikdy jsem o něm neslyšela, ale když existuje asociace, tak se nejspíš neznámému sportu věnuje víc než pár lidí.
Historie jízdy na prkněPádlovat na prkně napadlo už domorodce z Velikonočního ostrovu. Paddleboarding jako sport však vznikl až v šedesátých letech na Havaji a teprve nedávno expandoval z mořských vln i na řeky a jezera. Oblíbili si ho sportovci, celebrity i turisté. V Česku je to zatím novinka, s půjčováním začali v roce 2010 na Lipně . |
Vyfasuji gumové, nárazuvzdorné cosi. "Aby byl kurz kompletní, zkus si to nafouknout," dostanu i pumpičku.
Nejdřív jde nafukování snadno a ke konci, když už se musím o pumpičku opírat celou svojí vahou, dofoukne prkno Honza. Ale na rozdíl od windsurfingu nemusím čekat ani na příhodný vítr, ani na prince, který mi smontuje do kupy prkno a plachtu poté, co to všechno na střeše auta dovezl kamsi k rybníku, na přehradu, nebo k moři.
Čekám dlouhý metodický úvod, ale tento sport není žádná věda. Tedy aspoň v centru Prahy na momentálně klidné Vltavě. Honzovy fotky z terénu jsou o dost dramatičtější než naše rekreační projížďka.
"Nohy na šířku prkna, trochu si přidřepni, ať získáš stabilitu. Pádluj do písmene L, nejdřív kolmo k sobě a pak podél prkna. Když pojede parník, tak dej pádlo do vody a natoč se kolmo na vlny." Parník?! Vlny?! No nazdar.
"Mám na to už vlézt?" ptám se, vyděšená představou střetu s parníkem a překvapená, že "briefing" trval asi minutu. "Bez toho se to neobejde," usmívá se. Nedůvěřivě stoupám na prkno pohupující se na vodě u mola a zkouším stabilitu. Zaujmu postoj lyžaře začátečníka. Široká stopa, povolená kolena. Legrační. Záchrannou ruku instruktora potřebuju jen chvilku, než najdu balanc. Elegantní. A už si plavu, ani nevím jak, nemusím mít ani neoprén, do vody se v centru Prahy padá výjimečně.
Hvězdou na Vltavě
Chápu, proč se paddlování věnují celebrity, Cindy Crawfordová, Jennifer Anistonová, Pierce Brosnan nebo Rihanna. I já jsem dneska hvězda. Tolik pozornosti jako tady na řece člověk získá málokdy. Tento sport zatím není pro lidi, co se stydí.
Cyklisté slezou z kola a zírají na nás, labutě syčí. Z parníků mávají turisté a fotí si nás i shora z Karlova mostu. Když vplouváme na Čertovku, kanál, který odděluje Kampu od zbytku Malé Strany, dívám se publiku pro změnu přímo do tváře a připadám si jako v Benátkách.
Z paddleboardu se na klidné vodě padá výjimečně, proto nemusíte jezdit centrem města v plavkách .
Čertovku zkraje lemují dvě restaurace a hosté na zahrádkách se diví, co se tudy plaví. Navíc to moje prkno táhne pivo, nějak se nechce vytočit a pokračovat dál, míří přímo na zahrádku. Když řízení zvládnu, slyším shora volání.
"Pozor, ten parník to nevybere, jeďte ke straně!" Volá na mě pán v námořní uniformě, který prodává turistům lístky na parník. To je povyku, cestou sem jsme potkali parníků nejméně deset. Pro jistotu se však klidím k doporučenému břehu, přeci jen je to tady úzké. Cestou zpět se opět míjíme s parníkem a pan "lodník" už jen krčí rameny: "Teda vy máte štěstí, dva parníky za tak krátkou dobu tudy dneska ještě nepluly."
Jak na to:1. Kvůli stabilitě můžete začít v kleku. Odpádlujte kousek od břehu a pak si opatrně stoupněte, kolena nechte povolená. 2. Pádlujte do písmene L, u přídě kolmo k prknu a pak podél. 3. Abyste zatočili, zopakujte několikrát začátek záběru. Pádlujte k sobě, nebo od sebe, pádlo můžete přehodit i na druhou stranu. 4. K vlnám se točte čelem. Když budete ztrácet stabilitu, klekněte si. |
Jak tak koukám nahoru, narazím do břehu a na prkně si kleknu. Manévr má úspěch, z parníku se ozve vzrušené wow a cvakání spouští je hned intenzivnější. Usmívám se od ucha k uchu na japonské turisty. Naznačují, že jsem dobrá. "V Krumlově se za každým mostem najde někdo, kdo zatleská," vypráví Honza. "Zvlášť, když sjedeme jez."
Jez jako skluzavka
A právě jez byl pro mě na cestě jediná past. Nejdřív se mu zkoušíme vyhnout a vjet do průplavu pro lodě, ale zdymadlo je zavřené a projít nás tudy nenechají. Proto jej obcházíme po kraji, Honza přenáší obě prkna a já se brodím vodou, fotím a když stojím na vlastních nohách a ne na prkně, nejsem opatrná. Na nakloněné rovině mi na betonu pokrytém bahnem ujedou nohy a sjedu jez po zadku jako po skluzavce. Reflex velí zachránit foťák, proto pád včas nevyrovnám. Vlastní nepozornost mi narušila noblesu, se kterou jsem plula Prahou.
Noblesa mi chybí i cestou zpět. Proti proudu by cesta trvala déle a dnes je 37 stupňů, tak se vracíme tramvají. Honzovo dřevěné prkno nejde na rozdíl od mého vyfouknout, necháme tedy obě plavidla v půjčovně šlapadel a vyzvedneme je později autem.
Zkoumavé pohledy přitahujeme znovu, ale za hvězdy už nejsme. Honza nemá boty, počítal s tím, že se vrátí na prkně. Já jsem trochu upatlaná od bahna. Jediné vodítko k tomu, že jsme sportovci a ne pochybná individua, je pádlo v ruce.
Na vlnách Atlantiku
Baví mě to, proto si paddleboard půjčím i na dovolené ve španělském San Sebastianu. Na rozdíl od centra Prahy to tady není žádná zvláštnost, plážové povalečství si tímto sportem zpestřuje spousta lidí, učí se to i děti.
Proti vlnám je pádlování větší makačka, a tak když odpluju dál od pláže, lehnu si na prkno, nechám se houpat vlnami a chvíli se sluním a odpočívám. Pak dopádluji k blízkému ostrůvku a zpět už je to hračka, vlny mi pomohou dostat se ke břehu. Nic složitého.
