Kdo nevládne baletní terminologií, může si pod názvem tohoto cvičení představit cokoliv. Třeba nějaký bojový sport. Je pravdou, že na první lekci tancování inspirovaného baletními pozicemi jsem bojovala s tím, abych ze sebe dostala ladnost a eleganci. Ale povedlo se.
Port de bras je cvičení inspirované baletem. V podstatě při lekci tancujete a posilujete v jednom. Na pohled působí rozvláčně, lehce, ale připravte se na to, že po lekci vás bude pořádně bolet tělo. Hlavně ruce a záda.
Lekce probíhají před zrcadly, abyste viděli, jak vám to (ne)jde.
"Port de bras je kombinace strečinku a tance, oproti zumbě je pomalejší, víc si při něm uvědomujete vlastní tělo," říká lektorka Tereza Semrádová ze Studia Fascinace. "Protáhnete si při něm svaly, zmobilizujete klouby a posilujete, a to hlavně horní části těla."
V úvodu lekce cvičíte jen jednotlivé pozice rukou, učíte se správně držet tělo (ramena dolů, lokty nahoru je nejčastější připomínka, kterou od Terezy celou hodinu slýchám) a po deseti minutách toužíte po jediném - připažit. Už teď jsem zapocená, a to teprve začínáme.
Pouštíme se do jednotlivých choreografií, některé jsou jednodušší, při těch složitějších se chvílemi ztrácím - kdy mám vysunout jakou nohu? Na jakou stranu se otočit? Ale už na druhé hodině vidíte pokroky. Plié mi jde čím dál líp, pohyby rukou už taky vypadají elegantněji, kochám se pohledem v zrcadle, jak žensky tohle tancování působí.
Vždy som úprimne závidela malým deťom, keď som ich videla skákať na trampolínach a len pochybnosti o nosnosti tohoto náradia ma odradili od toho, aby som sa k nim pridala.
Trenér Petr Dufek mě jistí s malou žíněnkou. Není jasné, jak a kam dopadnu.
Někdy se to podaří.
V tomto športe sa na súťažiach hodnotí obtiažnosť prvkov, výška, do ktorej skáčete a estetika pohybu. Keď som sa na štyroch snažila rozhýbať plachtu pod sebou (začali sme nacvičovať dopad na brucho), tak to úplne estetické nebolo. Pri snahe odraziť sa z ľahu na chrbte do stoja človek tiež vyzerá ako jeden z troch chrobákov - veď viete, ktorý.
Pri otočkách som dosť padala, neotáčam sa bežne vo vzduchu o 360 stupňov. Ustrážiť, aby nohy mali prepnuté špičky a ruky robili, čo tréner chce, je aspoň na prvej hodine nemožné. Keď sa to ale podarí, je to euforický pocit. A na konci som odchádzala s pocitom novej reprezentačnej nádeje. Vďaka trénerovi som skočila salto s dopadom na nohy.
Dozvídám se, že cvičení na Power plate trvá 30 minut, a v duchu si odfrknu, že tohle bude brnkačka. Omyl, propotila jsem triko. Ale stálo to za to!
Trenérka Zuzana Bičíková dohlížela na každý můj pohyb. Poprvé si najměte lektora, který vám cviky ukáže a pohlídá, abyste nedělali chyby.
Postavím se na plošinu, trenérka Zuzana Bičíková nastaví intenzitu a stroj pode mnou začíná vibrovat. Zatím jen zvolna, ale přidává na síle, až mám pocit, jako bych strčila nohy do mraveniště. Stroj Power plate ukazuje maximum toho, co umí. Vyberu si trénink zaměřený na problémové partie a začínáme: výstupy na stroj, zvedání jedné a druhé nohy, dřepy s nohou opřenou o míč... Vibrace už nejedou na plný plyn, takže je sice vnímám, ale ne nepříjemně.
Zpočátku je to pohoda, později už hypnotizuju displej s ubíhajícím časem - každý cvik opakuju pětačtyřiceti vteřin, což je někdy dlouhá doba. Už po čtvrthodině ze mě lije pot. "Cvičení za pomoci vibrací je intenzivnější, protože vibrace stimulují svaly, které se tak více zapojují. To je důvod, proč cvičení netrvá déle než třicet minut," vysvětluje Zuzana Bičíková.
Kickbox je zdánlivě velmi neženská aktivita. Je pravda, že na moc dívek v boxerně nenarazíte, ale pro dynamické typy toužící po kondici není lepší sport.
Lucie Mudrochová trénuje kickbox i na soukromých lekcích.
Celou lekci v tělocvičně manželů Mudrochových se jelo ve velmi vysoké tepové frekvenci. Po mnoha letech od základní školy jsem si připomněla cviky, jako je klik nebo dřep, a trochu mi vadilo, že se cvičí naboso. Jsem zvyklá sportovat jenom v botaskách a zjišťuji, že by se mi hodily svaly na chodidlech, které očividně nemám. Tudíž mě tu a tam brala křeč.
Po rozcvičce mi byla přidělena kickboxerka v černém, která mě zkušeně okopávala a radila, jak mám kopat já do ní. Když jsem konečně pochopila, jaký pohyb kyčlí se tu po mně chce, zažila jsem na pár minut euforii, kvůli jaké sem zřejmě všichni chodí.
Další vývoj událostí mám trochu v mlze. Na tříminutové boxování do pytle, na písknutím přerušované dřepy nebo "angličáky" si vzpomínám jen proto, že kdybych zastavila, musela by celá skupina u mého pytle klikovat. Takže zatínám zuby a vzhůru dál do mlhy.
Přestože jsem následující tři dny chodila jako rezavý robot a holeně jsem měla samou modřinu, křivé slovo proti kickboxu ode mne neuslyšíte. Je náročný, ale na fyzičku skvělý.
Hledáte sport, u kterého zapojíte i hlavu? Tak potom je lezení tou správnou volbou. A protože na zdolávání vrcholů skal je už chladno, vyrazte na umělou stěnu.
Chytů je na stěně tolik, že pořád hledáte svoji barvu, po které máte lézt.
Sešla jsem se s instruktorkou Jarmilou Poslední v lezeckém centru SmíchOFF. Mým velkým problémem jsou převisy. Tu sílu v rukou, co mají chlapi, prostě nemám. Jarmila mi ale poradila, že když si nastoupám nohama co nejvíce nahoru a vytočím koleno do strany, jde to a ušetřím víc síly. Lezení není jen o síle, ale, hlavně o rovnováze a o hlavě. Mnohdy to nejdůležitější je vymyslet, jak polezete. Chyty na stěně jsou sice barevně označené, ale i tak nemáte vyhráno, protože pořád řešíte, jak nejlépe se v každém bodě chytit, abyste nespadli.
Dvouhodinový kurz utekl rychle. Mé obavy, zda si z něj něco odnesu, se ukázaly s zbytečné. Je to ostuda, ale doteď jsem neuměla pořádně smotat lano. Taková zbytečnost, řekne si kdekdo. Ale já jsem na to hrdá. Umím to. A převis už jsem taky zdolala.
Vzdala jsem cvičení, ze kterých odcházím schvácená a bez dechu. S pranayama jógou ten dech nejen chytnu, ale ani se nezpotím.
Palcem uzavřete pravou nosní dírku a nadechněte se levou, vydechněte pravou. Vydržte cvičit pět minut.
Sedím v tělocvičně, zaujímám základní pozici pro meditaci a cvičitel patanjali jógy Sidha Raj rozmisťuje svíčky a pouští hudbu. Začínáme s dýchacím cvičením. Prý je dobré na srdce a cévy.
Sidha pohledem zkontroluje, zda máme rovná záda a zda se správně stýká palec s ukazováčkem. Začínáme s meditačním dýcháním: nádech s "Ó" a s "mmm" výdech. Slyším, jak moje hlasivky nekoordinovaně vibrují, a lapám po dechu. Sidha říká, že pořádně dýchat umíme jen při narození a postupně to zapomeneme. Je to škoda, plíce pak fungují jen na 10 %. Hlubokým dýcháním přitom posílíte plíce a srdce, zbavíte se stresu a nervozity.
Mě nejvíc zaujalo posilování žaludku. Při něm se zpevňují i břišní svaly. Představa perfektního břicha bez lehů a sedů se mi líbí nejvíc. Nadechuju se nosem, zpevním břišní svaly a pak nosem pomalu vydechuju. Když bránice klesne, následuje jemný nádech. Vypadá to jako nic, ale když toto cvičíte pět minut, máte dost. Cvičením Kapalabháti posilujete bránici, ladíte srdce, játra i krevní oběh. Myslím, že za Sidhou nejspíš budu chodit pravidelně. Tohle cvičení je pro mě tak akorát.
