Původně jsem pracoval na dráze jako strojvedoucí. Obnášelo to věčné porušování životosprávy, noční směny, cigaret, že bych se nedopočítal. Pak jsem změnil povolání, začal jsem pracovat v oblasti výpočetní techniky, ale se životosprávou zůstávalo vše při starém; cigaret ještě víc, prostě hrůza.
Až tělo řeklo dost, takhle dál nemůžu. Nebylo mi ještě ani čtyřicet.
Najednou jsem nemohl šlapat na plyn
Jel jsem domů z práce, bylo to 27. prosince, projel jsem zatáčku a chytla mě taková jako křeč. Nemohl jsem šlapat na plyn, ani pravá ruka mě neposlouchala.
Zastavil jsem, ani nevím jak. Pamatuji si, že jsem zastavil při kraji, chtěl jsem vystoupit, abych se protáhnul, ale skácel jsem se k zemi. V tu chvíli jsem si uvědomil, že není všechno, jak má být.
Vím, že pak u mě zastavilo auto, chtěl jsem říct, kdo jsem, ale přes rty šlo nějaké divné mručení. A tak se nemůžu divit, že jsem slyšel, jak řidič říká spolujezdci, aby zavolal policii, že je tady nějakej ožralej. Pak vím, že jsem jel sanitou. V jedné nemocnici mě nepřijali, tak mě vezli do druhé.
Dostal jsem se do Prahy na Homolku, na jednu z nejlepších klinik u nás. Probudil jsem se na Silvestra, protože jsem se díval na ohňostroje.
Proč nemohu hýbat půlkou těla?
Přemýšlel jsem, kdo jsem, jak jsem se tam dostal, proč nemůžu hýbat pravou půlkou těla, proč mám tu ošklivou jizvu na krku. Až jsem začal vnímat okolí. Viděl jsem manželku a dozvěděl se od ní, že jsem měl mozkovou mrtvici. Po mé příhodě se až po dlouhém telefonování dozvěděla, co se stalo a kde jsem.
Asi po třech týdnech mi řekli, že už mi nepomůžou, že si musím sehnat nemocnici, asi léčebnu, kde se o mě postarají. Tak mi manželka našla Léčebnu dlouhodobě nemocných v Kladně.
Nic horšího mě nemohlo potkat
Teď si říkám, že nic horšího mě potkat nemohlo. Rehabilitace jako by nebyla. Logopedie byla strašná, čekal na mě slabikář a početnice z první třídy - a povídej. Hned po propuštění z LDN jsem se s touto logopedií rozloučil.
Když jsem se asi za půl roku chtěl přihlásit na rehabilitaci, primářka mě "seřvala", že se neumím vyjadřovat, že nejsem schopen říct, co vlastně chci. To jen tak mimo…
Z lázní jsem se vrátil do práce
Potom jsem odjel do lázní v Dubí u Teplic. To byly lázně, jak mají být. Od rána do pozdního odpoledne něco na práci: cvičení, cvičení a zase cvičení. Prostě to, co jsem potřeboval už v LDN.
Sestry a další pracovnice se navíc usmívaly, pořád něco vyprávěly, anebo poslouchaly, co my jsme jim tou svojí nedokonalou řečí povídali. Nakonec jsem tam byl dvakrát. Navíc už nemám nárok, bohužel.
Po příjezdu z prvních lázní jsem konečně nastoupil do práce, a to na funkci, kterou jsem zastával před příhodou. Leč nebylo to ono, mluvit jsem téměř nemohl, telefonovat jsem se bál, neboť když špatně mluvíte, dělejte něco, čemu se říká prodejní manažer. Tak jsme se dohodli na odchodu.
Takto jsem změnil zaměstnání několikrát. Mezitím jsme se přestěhovali do rodinného domku v krásné obci na Rakovnicku. A zase byla práce, sice ne za koruny, zato na svém.
Vím, že vždycky může být hůř
O tom, že po mých zdravotních potížích spadla naše rodina finančně téměř až na dno, je snad každému jasné. Máme tři školou povinné děti, žena je v důchodu jako já.
Po celou dobu mi moc pomáhala, stejně jako celá rodina.
Již je to bezmála deset let a já stále chodím o holi, rukou nehýbu vůbec, ale jak já říkám nikdy se nemáme tak, abychom se nemohli mít ještě hůř, prostě je to paráda…
|
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
