Nádor gliom je nezničitelný a navíc ho má v levé části mozku. Lékaři nám řekli, ať je v klidu, ať je šťastný, ať nemá stres a ať se modlíme, aby nádor nezačal růst, jinak by nastoupilo ozařování či podobné léčení.
Takže se modlím, aby "brambora", jak říkáme nádoru, nezačala růst. Neustále samé CT mozku, rezonance, konzultace, nemocnice Homolka se stala naší největší kamarádkou.
V září přišla zdrcující zpráva: nádor roste!
Když se připíjí na zdraví
Každý z nás určitě slyšel milionkrát věty: Když nejde o zdraví, ... Hlavně zdraví, to je to nejdůležitější. Připijeme si na zdraví...
Člověk si to ale uvědomí opravdu až ve chvíli, kdy se začne něco dít. Už od mala nebyl život jednoduchý. Nejen pro mě, ale ani pro bráchu a hlavně pro naší mamku. Otec nám zemřel, když mi byly dva, vyrůstali jsme s nevlastním, který zemřel, když mi bylo 19 let. Myslela jsem, že je to to nejhorší, co mě může v životě potkat. Omyl číslo 1.
Bráška neochrnul
Když bylo bráchovi 18 let a měl před sebou maturitu, dostal zánět mozkových blan. Život se mi začal pomalu hroutit, jelikož brácha je pro mě nejdůležitějším člověkem.
Nerada vzpomínám na probrečené noci v benešovské nemocnici, kdy jsme s mamkou stepovaly na chodbě a modlily se, ať mu punkce dobře dopadne. Štěstí v neštěstí, v ten den zrovna operoval lékař z Prahy, kterému se to prý podaří napoprvé a člověk neochrne.
Bráška neochrnul, všechno zvládnul. Ale už přišla první omezování v jeho životě. Měl oslabenou imunity, byl neustále unavený, musel se vzdát svého snu - fotbalu.
Lékaři mu našli mlhu v mozku
Nic horšího už mě nemůže potkat, myslela jsem. Druhý omyl v životě. Jednoho dne přišel brácha a říká, že má "průstřely" v těle, jako kdyby sáhnul do elektřiny, že sedí a něco ho neustále probíjí. Trvalo to 14 dní a když to neustupovalo, začali jsme hledat lékařskou pomoc.
A kolotoč plný doktorů a vyšetřování začal znovu. Nejsmutnější to bylo na pohotovosti v Motole, kde mu řekli, že ho probíjí myš, klávesnice nebo elektřina v podlaze, kterou má v práci zavedenou, a že by měl zkusit tyto věci vyměnit. Od začátku jsme tomu nevěřili, a tak jsme šli na vyšetření CT mozku, odběry krve, magnetickou rezonanci.
První výsledky: neidentifikovatelná mlha v levé části mozku a další vyšetření. A ty "průstřely"? Žádná klávesnice, ale epilepsie!
A na den, kdy za mnou přijela mamka s přítelem, nezapomenu. Sedím v práci, jsem ráda, že mám kolem sebe kamarádky a najednou telefon, že mamka je v Nových Butovicích a jede mi něco říct. Sedím v kavárně, celá se klepu, slzy tečou proudem a přestávám vnímat svět okolo. Tvůj šmudla má nádor na mozku, v levé části.
A tak to pokračovalo, v nemocnici Na Homolce nás zkoumá pan doktor Šroubek, kterému děkuji moc za starost. Ale co bude s bráchou? Je mu teprve šestadvacet.
Má v hlavě časovanou bombu
Září 2008: kdyby se lékaři rozhodli pro operaci, přestane mluvit, ochrne. Takže žije s časovanou bombou v hlavě. Rok je zavřený v bytě mezi čtyřmi stěnami, protože mu nádor začal vyvolávat epileptické záchvaty.
Rok na nemocenské, rok bez lidí, rok bez práce a měsíčně 20 záchvatů. Proti nádoru se nedá bojovat. O rok později se dozvídáme, že roste.
Od začátku listopadu chodíme na ozařování, Motol je pro nás každodenní chléb. Když si o víkendu oholil vlasy, pukalo mi srdce. A přitom ty vlasy jsou to nejmenší.
Život se vám změní od začátku. Nemocnému, jeho rodině, kamarádům a celému okolí. Najednou mě už nezajímá, jestli mám jít s kým na pivo, jestli se Katka se mnou baví víc než Markéta, je mi to jedno. Vím, že opravdu nejdůležitější je zdraví.
Snažila jsem se najít na internetu nějaké organizace, které zaměstnají epileptika. Marně. A přitom je chytrý, vzdělaný a byl by vděčný za jakoukoliv práci aspoň na hodinu denně. Jen, aby nemusel sedět doma a myslet na nádor.
Žiju jen pro bráchu
Pro mě je nejdůležitější, aby se brácha uzdravil. Snažím se ho maximálně podporovat. Beru ho na dovolené, chodíme se dívat na hokejovou Spartu, kde je šťastný. Když mi zbydou peníze, koupím mu nějaké oblečení.
Beru ho mezi kamarády, nemůže sice pít alkohol, ale přesto se baví. Nemůže řídit, a tak ho vozím, kam potřebuje. Možná občas zapomínám, že na mě doma čeká přítel. Ale ukázalo se, že on je ten pravý, protože mě neopustil i přesto, že jsem víc s bráchou.
Nedovedete si představit, jak mi je, když brácha vyjde z metra a dostane záchvat a začne padat. Co až půjde sám? Spadne pod to metro?
Přál by si práci, rodinu, děti...
Tak moc by si přál práci, tak moc by si přál děti, mít rodinu, manželku... Neustále se snažím najít na tom všem něco pozitivního, marně. Budím se každou noc a myslím na to, co mě zase potká. Poslouchám za dveřmi, zda dýchá a nemá noční záchvat. Když někam jede, modlím se, aby na něj nepřišel záchvat.
Naše maminka ztratila dva chlapy a když se z toho "vzpamatovala", onemocnělo jí dítě. A asi nemusím nikomu říkat, že nemocné dítě je ta největší životní prohra a bolest.
Přeju si jediné: už ho "bramboro" netrap. Přeji si, aby můj brácha poznal alespoň měsíc bez záchvatů. Přeji si, aby ho nějaká slečna měla ráda s tím, co má v hlavě. Přeji si, aby ho alespoň někdo na hodinu denně zaměstnal. Chci toho moc?
|
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
