Že něco není v pořádku, jsem měla pocit už když mi bylo tak 20 let. Tehdy jsem zkoušela sportovní střelbu, docela s úspěchem, ale nebylo to pořád ono.
Pocit, že špatně vidím, mě nakonec přinutil navštívit očního lékaře. Jenže tehdejší vyšetření spočívalo v tom, že člověk přečetl tabuli, doktor se koukl zběžně do očí a pak vás vyprovodil z ordinace s doporučením, ať jíte mrkev.
Střelbu jsem časem opustila, věnovala jsem se hlavně dceři. Později pak jiným koníčkům a problém s očima jsem hodila za hlavu s tím, že jsem zřejmě byla zbytečně hysterická. Všechno se zdálo v pohodě až do mých zhruba 35 let. Najednou se mi špatně četlo, měla jsem pocit, že i barvy vidím každým okem jinak. Pořád to ale byly jen drobné obtíže, které jsem nijak zvlášť neřešila.
Trvalo možná další rok, než začalo být opravdu zle. Jezdím hodně autem, řídím ráda. Začínalo se mi zhoršovat noční vidění. Všimla jsem si, že světla protijedoucích aut i pouliční lampy vidím jako prskavky, připomínalo to pohled přes poškrábané sklo.
Za volantem jsem si koledovala o malér
Nočním jízdám jsem se začala vyhýbat, jenže v práci to nešlo. Při jednom návratu ze služební cesty, v noci, v dešti, přes půl republiky, mi došlo, že mám problém auto udržet na silnici a koleduji si o malér.
Tím správným impulsem pro návštěvu oční ordinace ale byla až následující dovolená. Jeli jsme přes rakouské Alpy a já nemohla řídit v tunelech. Po projetí prvního jsem musela zastavit a sednout si na sedadlo spolujezdce, nešlo to, v šeru jsem neviděla.
Diagnóza byla jednoznačná: šedý zákal. Byl to pro mne šok, ještě mi nebylo čtyřicet, tohle je přeci nemoc starých lidí. Trochu mě uklidnilo ujištění lékařky, že existuje řešení s dobrou nadějí na úspěch. Znamenalo operaci oka, při níž je zakalená čočka odstraněna a nahrazena umělou.
Bílou panenkou jsem děsila okolí
Na operaci byly několikaměsíční čekací doby, jenže zhoršení se najednou projevovalo rychleji a jakoby skokově. Během pár týdnů jsem na pravé oko přestala vidět úplně. Rozeznávala jsem víceméně jen světlo a tmu, jako bych se dívala skrz sklenici plnou mléka. Ztratila jsem prostorové vidění, problém byl i sejít ze schodů, za volant jsem si už netroufla vůbec.
Navíc jsem začínala děsit lidi okolo, protože moje oko mělo místo černé panenky skoro bílou, trošku jsem připomínala mimozemšťana… Bylo mi jasné, že levé oko se začíná zhoršovat taky a bude hůř. V té době mě přestala operace děsit, udělala bych cokoliv, co by mi zrak zase spravilo.
Konečně mě přijali na oční kliniku. Plánované bylo den předem vyšetření, druhý den operace, až další den domů. Strávit odpoledne na pokoji s různě nemocnými lidmi mojí psychice moc neprospělo. Nemocnice ráda nemám a jediné moje přání bylo zmizet odtamtud co nejdřív.
Všichni, lékaři i sestry, byli úžasně milí a vstřícní. Nejen ke mně, ale i k ostatním pacientům. Vůbec mi neměli za zlé můj pokus o vyjednávání, že bych mohla domů o den dřív. Naopak, změnili kvůli tomu operační plán, napsali moji maličkost hned na ráno a na odpoledne slíbili propuštění.
Okamžik, který mi dával naději
Operace, jak jinak, příjemná není. Ale ani nijak hrozná. Provádí se v lokálním umrtvení a trvá 20 až 30 minut. Já jsem absolvovala metodu, při níž se dělá malý, asi dvou až třímilimetrový řez na vrchní straně oka. Oční čočku rozbijí pomocí ultrazvuku a odstraní, na prázdné místo dají novou, lepší, průhlednou. Už v tom okamžiku oko začíná vidět, to je báječný okamžik, který dává naději.
Následující den zůstává oko zakryté, chráněné, měla jsem jen modřiny na víčkách. Nic nebolelo, vidění se zlepšovalo takřka hodinu po hodině, citlivost na světlo rychle ustupovala, za týden už jsem šla ve slunečních brýlích na houby. Což moje doktorka nevěděla, asi by mě nechválila, ale mně bylo dobře, užívala jsem si, že zase vidím.
Levé oko mi odoperovali za další dva roky. To už prováděli většinu těchto zákroků ambulantně bez problému. Když už člověk ví, do čeho jde, je to o něco lepší. Nebyla jsem tak vyděšená jako poprvé.
Lepší čočku jsem si koupit nemohla
Co mi vadilo, byl fakt, že nebylo možné si vybrat a doplatit náhradní čočku v lepší kvalitě. Naše zdravotnictví nabízelo jediný druh. A nikdo mi nedokázal říct, jakou životnost implantát má.
Většina ostatních pacientů byla ve věku kolem osmdesáti let, u těch to nebylo nutné řešit. Já o tom začínám uvažovat dnes, po nějakých deseti letech od první operace. Pravé oko se začíná ozývat, občas kouká hůř, občas lépe. Na návštěvu lékaře to ale ještě není.
Kvůli výměně čoček je nutné začít používat brýle na čtení. Čočka se nastavuje tak, aby člověk viděl dobře na dálku. Zhruba od jednoho metru a blíž už to bez brýlí nejde, umělá čočka nemá pružnost té přírodní. Začínala jsem s nějakými třemi a půl dioptrie, postupem času bylo ale potřeba kupodivu dioptrie ubrat, až na dva a půl.
Protože trávím většinu dne u počítače, měla jsem neskutečný problém, jak vidět zároveň na monitor i na psaný text na stole. Ze začátku jsem používala dvoje brýle, ale to není nejšikovnější. Jako lepší varianta se nabízely brýle půlené.
V optice, když vyslechli můj problém, mi navrhli řešení lepší: skla zvaná kancelářská. V rozmezí něco přes dvě dioptrie se dají vybrousit tak, že vrchní částí se dívám na monitor, spodní částí na čtení. Plynulý přechod dioptrií je super, dívám se tou částí brýlí, která vyhovuje vzdálenosti pozorovaného předmětu.
Můžu jen doufat, že umělé čočky vydrží další roky "provozu" bez problémů. Nebo alespoň do té doby, než lékařská věda pokročí a najde další způsob, jak mi zrak zase zachránit. Představa, že vidět nebudu, je pro mne děsivá. Úplně mi stačilo, že jsem si to jen lehce vyzkoušela…
|
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
