Málokdo si uvědomuje, že ač se snažíme integrovat děti i dospělé s řadou fyzických omezení (zrakově postižení, vozíčkáři, neslyšící, kardiaci, epileptici) i těch, kteří mají nevyrovnaný vývoj psychických schopností (hyperaktivní děti, dyslektici, dysgrafici), z neznámého důvodu to neplatí pro osoby postižené nadváhou a obezitou. Ty stále většina považuje za lidi bez vůle, kteří si za svůj problém mohou sami.
Je to stejný nesmysl jako obviňovat dyslektika, že si málo čte.Ty stále většina považuje za lidi bez vůle, kteří si za svůj problém mohou sami. Je to stejný nesmysl jako obviňovat dyslektika, že si málo čte.
Každý, kdo se potýkal s nadváhou, přitom ví, že je proti svému okolí zjevně znevýhodněn. Přestože dělá "totéž", nevede to v porovnání s ostatními ke stejnému výsledku.
Člověk s nadváhou je navíc často pronásledován i v rodině, dostává se mu málo ocenění za výsledky či snahu v jiných oblastech a pozornost přitahuje jen a jen jeho postava a její změny. Vynořuje se stres, poruchy spánku, pocit izolace, nepochopení, úzkost z odvržení přáteli, rodiči či partnery, pocity viny a zoufalství.
Velký a často synchronizovaný tlak všech prostředí, ve kterých se postižený pohybuje, mu neposkytuje žádnou možnost na své znevýhodnění někde zapomenout, takže se začínají vynořovat pocity závisti a žárlivosti vůči ostatním, následované logickým vyhýbáním se kontaktům s dřívějšími blízkými, pocity studu a poklesem sebevědomí.
Kdybych psala o člověku s brýlemi, na kterého by celé okolí neustále poukazovalo, že si samovolně zkazil zrak a má se stydět, došla by každému absurdita tohoto jednání, zatímco u obézních, kteří ztloustli po úrazu, po operaci, po těhotenství nebo po jiné hormonální změně, se často stereotypně poukazuje na (neověřený) dohad, že si dotyčný může za vše sám.
Hormonální kolotoč
Důležitým faktorem spojeným s psychologickými dopady obezity je prokázaná souvislost mezi množstvím tukové tkáně a mezi jejím vlivem na vylučování působků, které tuto tkáň chrání před odbouráním. Nejvíce diskutovanými působky jsou v poslední době nejen látky, které mění citlivost tkání na inzulin, ale i hormon adipsin, který sama tuková tkáň vylučuje a který působí zvýšení chuti na sladkou a tučnou stravu.
A to zejména u těch, kteří omezují množství kalorií ve stravě pod hodnoty svého bazálního energetického výdeje (diety s 5 000 kJ energie bez úpravy složení stravy).
Zmenšená citlivost tkání na inzulin se týká i citlivosti míchy a mozku, které se "živí" převážně glukózou. Případná hladem navozená hypoglykemie se tak může projevit výraznou poruchou koncentrace, stavy obluzenosti a pocity imperativní chuti na sladké.
Chuť na sladké je přitom paradoxně udržována výrobky ochucenými umělými sladidly, hlad buněk po glukóze tedy neřeší a obézního nutí ke konzumaci dvojí stravy: "light" a navíc pak i té "opravdu sladké". Obézní často sice vydrží celodenní hladovění, ale večer "vyrazí do lednice", kde v chvatu a s pocity viny výběrově likviduje čokoládu, uzeniny nebo tučné pochutiny, místo aby po malých dávkách jedl vyváženou, živinově bohatou, zdravou stravu.
Obézní totiž, ať je to hubeným jakkoli divné, potřebují víc energie než štíhlí. Protože štíhlá aktivní hmota ukrytá v obézním těle je zatížená "batohem" desítek kilogramů tuku, a tudíž potřebuje dostatek energie na to, aby tento náklad navíc unesla.
Plíce i srdce pracují víc, sílí i kostra a zvětšují se i tělesné orgány (např. játra a lymfatický systém), takže se obézní při snížení živin pod hranici svého bazálního energetického výdeje vyčerpají daleko dříve než hubení a bludný kruh fyzického i psychického stresu se uzavírá.
Chronická nemoc
Obezitu je nutné vnímat jako komplex genetických a psychologických faktorů, které sám obézní často nemá pod kontrolou a mnohdy si jejich závažnost neuvědomuje. Stejně jako lidé trpící jinými odchylkami stavby a funkce těla je obézní pacient chronicky nemocný. Potřebuje často doživotní oporu, stejně jako ji má diabetik, který si musí píchat inzulin, jako abstinující alkoholik nebo člověk na vozíku.
Nároky na člověka, který se jednou s nadváhou či obezitou vypořádal a poctivě se snaží udržet si optimální nebo optimu blízkou postavu, by měly být přiměřené. Mělo by se mu dostávat dostatečné ocenění v jeho neutuchající snaze zdravě se stravovat a pravidelně se pohybovat. Měl by být vnímán i v jiných kontextech své osobnosti, než je pouhé fyzické schéma.
Fyzické důsledky obezity zasahují v první řadě pohybový a kardiovaskulární systém. I laici již vědí, že obezita vede k poruchám látkové přeměny, souvisí s vyšší hladinou tuků a cukrů v krvi a působí hormonální změny. To, že obezita může být udržována a zhoršována vlivy psychickými a je sama obrovským stresem pro svého nositele, zůstává v pozadí zájmu veřejnosti a bohužel často i té odborné.
Nadváha i obezita by neměly být posuzovány jen v kontextu fyzickém, stejně jako nejsou takto posuzovány chronické infekce a s nimi související únavový syndrom, nádorová onemocnění spojená se stavy úzkosti a deprese nebo poúrazové stavy. Ve všech těchto případech totiž může jít o totéž. O nemoc, která svému nositeli kromě řady fyzických omezení působí i řadu psychických traumat.
A postižený by neměl být se svým trápením ponechán v izolaci. Tradiční slova lékařů "nejdřív zhubněte" (bez trpělivého zjištění podkladu onemocnění a nabídky pomoci při řešení) mohou být totiž často důvodem k tomu, že obézní prostě už k lékaři nejde, protože ještě neshodil nadbytečná kila a "pan doktor by mu vynadal".
Autorka je lékařka internistka. Zabývá se též léčbou obezity. Text byl redakčně krácen. V plném znění vyšel v březnovém čísle časopisu Psychologie dnes.
