Zda je konkrétní léčebná metoda nebo lék účinný, rozhodují výsledky rozsáhlých studií, v nichž je sledován stav pacientů, kteří daná léčiva obdrží a těch, co jimi léčeni nejsou. Aby byly výsledky hodnověrné, musí být sledovaní pacienti počítáni alespoň v tisících a zároveň si být i co nejvíce podobní. Je jistě rozdíl, jak se účinek léku projeví u dvacetiletého sportovce či u osmdesátiletého kuřáka, jak v závislosti na individuálních odlišnostech ve fyziologii, tak v jejich chování.
Takto ideálních podmínek však často nemůže být dosaženo, a proto lékaři při analýze úspěšnosti dostupných léčiv užívají výsledky získané z podstatně menšího množství dat, či jen ze zkušeností svých či kolegů. Dle profesorky Sharon H. Giordano a kolegů z University of Texas však vyvozování závěrů z takto omezeného množství informací vede k chybám. Přičemž i malá pochybení v léčbě rakoviny mohou rozhodnout, jak a zdali vůbec bude pacient žít. Zjištění byla publikována v dubnovém čísle prestižního vědeckého časopisu Cancer.
Otazníky kolem rakoviny prostaty
Tým profesorky Giordano nejprve analyzoval výsledky u léčby rakoviny prostaty pomocí tzv. androgenní deprivace. Tato hormonální terapie upravuje metabolismus mužského pohlavního hormonu – testosteronu, který má zásadní vliv na růst rakovinových buněk v prostatě. Hladina testosteronu v těle se pomocí léků radikálně sníží, což mnohdy vede i k omezení růstu nádoru. Dřívější studie však ukazovaly, že podobná léčba může naopak způsobit, že pacient na rakovinu zemře dříve.
Někteří onkologové proto takovou léčbu považovali za rizikovou a pacientům ji nedoporučili. Přičemž léčba androgenní deprivací je jednou z mála alternativ kastrace, která je považována za standardní léčebnou metodu u rakoviny prostaty (odstraněním varlat se dosáhne téměř okamžitého a trvalého poklesu testosteronu na úroveň pouhých 5% původní hladiny).
Když však výzkumníci z University of Texas provedli detailnější a rozsáhlejší analýzu, zjistili, že hormonální terapie má významný pozitivní účinek na snížení rizika úmrtí. Navíc když spojili dostupné výsledky z mnoha různých studií a získali tak informace o více než třiačtyřiceti tisících pacientech s rakovinou prostaty, došli k závěru, že úspěšnost onkologické léčby je chybně stanovována. V dílčích studiích – jak se ukázalo – byly do úmrtí v rámci léčby rakoviny prostaty započítány i jiné příčiny smrti jako zápal plic či cukrovka. Informace o úspěšnosti léčby je nutné hodnotit uvážlivě.
Na druhé straně někteří pacienti, jimž byla léčena rakovina, vykázali zlepšení i v jiných oblastech svého zdraví. U některých pacientů léčených s rakovinou prostaty či tlustého střeva došlo ke snížení rizika úmrtí i u jiných nemocí jako např. u kardiovaskulárních chorob.
Toto zlepšení lze však těžko přisuzovat léčbě rakoviny a jde pravděpodobně o důsledek získání obecně kvalitnější zdravotní péče. Za udržením zdraví pacientů s rakovinou tak nutně nemusely stát účinné léky proti rakovině. Autoři studie uzavírají, že dílčí výsledky o efektivnosti léčby rakoviny by měly být lékaři vždy hodnoceny se zdravým skepticismem. Zároveň i pacienti by se měli snažit od odborníka získat poučení, na základě jakých poznatků a důkazů bude jejich léčba založena a jaké výsledky lze očekávat.
